ECLI:CZ:US:2011:3.US.2002.11.1
sp. zn. III. ÚS 2002/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., proti usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 29. 4. 2011, č. j. 5 C 218/2002-469, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, 4 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
Podle §201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje.
V posuzované věci je evidentní, že odvolání proti ústavní stížností napadenému usnesení bylo přípustné (o čemž byl stěžovatel i výslovně poučen), a je proto tím procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti v této věci "vyčerpán" být musí; to však - jak se podává z vyžádaného procesního spisu - stěžovatel neučinil.
I zde tudíž platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §201 a násl. o. s. ř., a ten přípustné odvolání nepodal, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné (stěžovateli rovněž nepříznivé) konsekvence z nedostatku povinného zastoupení při podání ústavní stížnosti, neboť ani jeho odstranění by se dovozených závěrů nemohlo objektivně jakkoliv dotknout.
Jako ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj