ECLI:CZ:US:2011:3.US.2143.11.1
sp. zn. III. ÚS 2143/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Jaromírem Parobkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sokolská tř. 451/11, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 4. 2011 sp. zn. 3 Tz 7/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 19. 7. 2011, doplněnou podáními ze dne 28. 7. 2011, 6. 8. 2011 a 23. 8. 2011, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného usnesení, přičemž tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele (jakožto obviněného, resp. již odsouzeného) proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2009 č. j. 9 To 58/2009-396. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 12. 2008 č. j. 1 T 52/2008-369, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dle okresního soudu dopustil tím, že dne 11. 2. 2007 kolem 00:45 hod. s další neustanovenou osobou, maskováni a ozbrojeni krátkou střelnou zbraní a prostředkem s blíže nezjištěnou látkou, přinutili obsluhu benzínové stanice J. P. vydat jim tržbu ve výši 13 800 Kč spolu s peněženkou v hodnotě 500 Kč a po nastříkání blíže nezjištěné látky do obličeje jmenovanému tomuto ještě odcizili jeho vlastní mobilní telefon. Současně okresní soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby (spolu)obžalovaného F. K. Možno dodat, že proti shora označenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 8 Tdo 881/2009 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Stěžovatel také podal návrh na povolení obnovy řízení, který však okresní soud usnesením ze dne 4. 5. 2010 č. j. 1 T 52/2008-491 podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl s tím, že nebyly shledány důvody podle §278 tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí brojil stěžovatel stížností, kterou krajský soud usnesením ze dne 10. 6. 2010 č. j. 12 To 261/2010-504 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně opřel rozhodnutí o jeho vině výlučně o nepřímé důkazy, přičemž shrnuje důkazní situaci a uvádí, co bylo obsahem jeho odvolacích námitek a jak na ně reagoval odvolací soud. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s hlavním důvodem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, tedy že odvolací soud bez řádného odůvodnění neprovedl důkaz výslechem svědka F. K., který stěžovatel navrhl, a proto že se jedná o tzv. opomenutý důkaz. Nejvyšší soud pouze uvedl, že odůvodnění odvolacího soudu bylo dostatečné, a to i přesto, že - jak stěžovatel uvádí - "zřejmě neodpovídá požadavkům na takové odůvodnění kladeným". Tím měl Nejvyšší soud potvrdit, že se skutečně jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel upozorňuje, že vypovídat měla osoba, která v daném trestním řízení využila práva nevypovídat, nešlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování a z tohoto důkazu by jednoznačně vyplynulo, kdo se skutku ve skutečnosti dopustil. Za situace, kdy jeho vina byla postavena na nepřímých důkazech, bylo třeba dokazování doplnit. V souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, shrnuje závěry Nejvyššího soudu a zdůrazňuje, že neakceptace jím navrhovaného důkazu ze strany odvolacího soudu nebyla nijak zdůvodněna, přičemž daný nedostatek nemůže zhojit ani "podrobnější popis" v odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který prý neargumentoval v souladu s požadavky ústavnosti. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že by již odvolací soud podrobně v odůvodnění svého usnesení uvedl, proč předmětný důkaz neakceptoval. I kdyby tomu tak bylo, měl tento důkaz relevantní souvislost s předmětem řízení, disponoval vypovídací potencí, a ani nebyl nadbytečný, protože bylo rozhodováno pouze na základě nepřímých důkazů. Vzhledem k tomu nelze hovořit o tom, že již v dosavadním řízení bylo bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno, kdo je pachatelem. Stěžovatel za této situace namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry z nich vyvozenými, přičemž se dovolává svého práva na spravedlivý proces.
Uvedené právo pak mělo být dle stěžovatele porušeno i tím, že Nejvyšší soud nepřihlédl k tomu, že stěžejní důkaz získaný metodou pachové identifikace nebyl pečlivě hodnocen v souvislosti s obsahem ostatních nepřímých důkazů. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se použití pachových stop v trestním řízení, přičemž tvrdí, že pokud nalézací i odvolací soud uvedl, že v dané věci existuje uzavřený kruh nepřímých důkazů, pak z výše uvedených skutečností vyplývá důvodná pochybnost, zda tyto důkazy uzavřený a logický kruh představují. Nejvyšší soud dále zcela pominul, že bylo přihlíženo k důkazu provedenému metodou pachové identifikace, ačkoliv protokol o provedení odběru není součástí spisového materiálu. Dle stěžovatele k tomuto důkazu nelze přihlížet. Nejvyššímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval tím, že ze svědectví P. Š. plyne jen to, že se inkriminovaný den pohyboval ve voze s ním a obviněným F. K. a že ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním styku z jeho mobilního telefonu a telefonu svědka P. Š. plyne, že byli přítomni v Rakovníku asi tři hodiny před loupeží. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním styku z uloupeného mobilního telefonu bylo prokázáno, že cca tři hodiny po přepadení jej měl v držení zmíněný svědek, jenž se spolu s ním nacházel v dosahu buňky mobilního operátora Na Zličíně v Praze. Tyto důkazy však neprokazují, že by byl v Rakovníku v době loupeže, a nevyvracejí jeho obhajobu, že uloupený telefon získal od zmíněného svědka, aniž by znal jeho původ. V souvislosti se závěry Nejvyššího soudu, týkajícími se hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně, stěžovatel uvádí, že si lze stěží vysvětlit, jak došlo k jeho identifikaci poškozeným J. P. při jednání dne 24. 10. 2004. Pachatelé měli totiž kulichy s otvorem pro oči. Soud prvního stupně k této skutečnosti jako k nepřímému důkazu přihlížel, přestože se nejednalo o rekognici. Na základě toho mohlo dojít velkou intenzitou k ovlivnění celého senátu. Soud navíc nepřihlédl k tomu, že ve své výpovědi poškozený uvedl, že pachatel mířil na jeho hlavu zbraní v ruce vodorovně natažené, ačkoliv stěžovatel není vyšší než poškozený, poškozený neuvedl, že pachatel měl jedno oko větší, jak tomu je u jeho osoby, a také že pachatelé neměli vadu řeči, on však nesprávně vyslovuje písmeno "r". Otázkou také je, jak poškozený mohl vědět, kam pachatelé utíkají, a jak po napadení zajišťoval stopy, jestliže mu pachatelé do obličeje nastříkali neznámou látku, po které slzel.
Stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil podáními ze dne 28. 7. 2011 a 6. 8. 2011, neučinil tak ale prostřednictvím svého právního zástupce, a proto nemohl Ústavní soud k tomuto doplnění - vzhledem k povinnému právnímu zastoupení - přihlížet.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud připomíná, že nyní posuzovaná stížnost směřuje (toliko) proti usnesení Nejvyššího soudu vydanému ve věci stížnosti pro porušení zákona a že vzhledem k tomu předmětem přezkumu (ústavnosti) ze strany Ústavního soudu může být toto rozhodnutí, případně řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné vady řízení neuplatňuje, jeho námitky tedy směřují jen proti vlastnímu rozhodnutí. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda Nejvyšší soud přezkoumal stížností pro porušení zákona napadené soudní rozhodnutí v zákonem stanovených mezích a zda svůj závěr, že napadený výrok o vině byl vydán v souladu se zákonem, řádně odůvodnil, resp. zda se ústavně konformním způsobem vypořádal s důvody, pro které byl tento mimořádný prostředek podán.
Jde-li však o (samotnou) věcnou správnost závěrů Nejvyššího soudu, tato otázka není, a ani nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Jak tento soud opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je (v zásadě) věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z výše uvedeného plyne, že nelze považovat za relevantní námitky, které představují polemiku s řádně odůvodněnými závěry Nejvyššího soudu. Stejně tak jsou nepřípadné ty námitky, které směřují proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, neboť tato předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu nejsou, resp. vzhledem k uplynutí zákonných lhůt ani být nemohou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě tvrdí, že se Nejvyšší soud nezabýval údajně opomenutým důkazem - výslechem spoluobviněného F. K. Z obsahu přiložené stížnosti pro porušení zákona lze zjistit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost obsahuje z velké části tutéž argumentaci, jakou uplatnil ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Z napadeného usnesení pak plyne, že se Nejvyšší soud touto otázkou podrobně zabýval, přičemž stěžovateli v souladu s judikaturou Ústavního soudu vysvětlil, že o tzv. opomenutý důkaz nejde, neboť odvolací soud, před nímž byl příslušný důkazní návrh učiněn, jej zamítl, přičemž v odůvodnění svého usnesení zdůvodnil, proč stěžovateli nevyhověl. Nejvyšší soud se rovněž zabýval tím, zda se tak stalo z ústavně akceptovatelného důvodu, a dospěl ke kladnému závěru s tím, že odvolací soud provedení daného důkazu považoval za nadbytečné.
Stejně tak se Nejvyšší soud zabýval problematikou důkazu pachovou stopou z hlediska jeho "důkazní hodnoty", přičemž dospěl k závěru, že v dané trestní věci není stěžovatelovo odsouzení postaveno na tomto jediném důkazu, ale na celé řadě dalších (nepřímých) důkazů, a že tudíž stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97 není s ohledem na odlišnou důkazní situaci přiléhavý. Pokud se jedná o hodnocení provedených důkazů okresním, příp. krajským soudem, Nejvyšší soud vymezil limity přezkumu soudních rozhodnutí v řízení o stížnosti pro porušení zákona (a potažmo i v dovolacím řízení) v této otázce a své stanovisko řádně odůvodnil. Ústavní soud v jeho postupu nic protiústavního neshledal; uvedený soud v této souvislosti stěžovateli vysvětlil, proč nemůže "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem (a argumentačně doplněné odvolacím soudem), resp. proč přistoupil "pouze" k posouzení otázky, zda hodnocení důkazů proběhlo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Z tohoto hlediska pak rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přezkoumal, načež - po shrnutí důkazní situace - dospěl k závěru, že hodnocení důkazů není výsledkem libovůle, ale "opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí". Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že v podstatě nedostál svým povinnostem, jestliže nevzal v úvahu existující tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nalézacího soudu, z napadeného rozhodnutí je patrno, že se vadami, které by byly z daného hlediska relevantní, zabýval, avšak jejich přítomnost nezjistil. Daný postup Ústavní soud neshledal vadným, neboť ani s ohledem na obsah ústavní stížnosti nelze dospět k přesvědčivému závěru, že by soudy nižších stupňů postupovaly ústavně nekonformním způsobem, tedy že by své závěry vůbec či řádně neodůvodnily, a zatížily tak své rozhodování prvkem "libovůle", případně že by jejich úvahy byly poznamenány zjevným omylem či logickou chybou. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti znovu s předmětným hodnocením důkazů vyslovuje nesouhlas s tím, že dle jeho názoru tyto důkazy coby (jen) důkazy nepřímé netvoří uzavřený kruh, eventuálně že s potřebnou mírou spolehlivosti neprokazují jeho vinu, nejedná se o otázku, kterou by náleželo řešit Ústavnímu soudu ani v případě, že by ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím vydaným soudem prvního a druhého stupně.
Namítá-li stěžovatel, že nemělo být přihlíženo jak k důkazu pachovou stopou, neboť ve spisovém materiálu není obsažen protokol o odběru, tak (zřejmě) k tomu, že u hlavního líčení J. P. identifikoval stěžovatele coby osobu, která jej přepadla, s těmito námitkami se soudy nižších stupňů vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž jejich postup - konkrétně v daném směru - důvodem pro podání stížnosti pro porušení zákona nebyl. Vzhledem k ustanovení §267 odst. 3 tr. ř. nelze Nejvyššímu soudu vytknout, že se těmito otázkami nezabýval.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu