ECLI:CZ:US:2011:3.US.2147.10.1
sp. zn. III. ÚS 2147/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Českého zahrádkářského svazu ZO Dolní Domaslavice, se sídlem Horní Domaslavice 17, 739 38 Dolní Domaslavice, zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem v Ostravě - Moravské Ostravě, Sadová 1585/7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 4. 2010 č. j. 14 Cmo 86/2010-92 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010 č. j. 15 Co 344/2009-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 23. 7. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh, příp. z vyžádaného soudního spisu zjistil, napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost proti usnesení téhož soudu ze dne 31. 7. 2009 č. j. 15 Co 344/2009-45. [Posledně uvedeným rozhodnutím bylo jako nepřípustné ve smyslu §202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 3. 2009 č. j. 11 C 163/2008-25, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., na zaplacení 2 437 Kč (výrok I), a kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci částku 127 Kč (výrok II) a na náhradě nákladů řízení částku 9 655,50 Kč (výrok III).] Ke stěžovatelově odvolání pak bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů, že žaloba pro zmatečnost není důvodná, neboť pro posouzení přípustnosti odvolání je rozhodné nejen to, jak vysoké plnění uplatnil žalobce v žalobě, ale především ta okolnost, jaký byl předmět řízení poté, co vzal žalobu zčásti zpět; předmětem řízení pak byla povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení ve výši 127 Kč a za situace, kdy není odvolání ve věci samé přípustné, není přípustné ani proti vedlejším výrokům obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně. Dle stěžovatelova názoru jestliže soud prvního stupně zčásti řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a zčásti žalovaného zavázal k úhradě žalovaných úroků z prodlení, rozhodoval celkově o věci samé, čemuž odpovídají i přiznané náklady řízení, které jsou vypočteny z žalované částky ve výši 2 437 Kč. Pokud by se řízení ve věci samé týkalo pouze částky 127 Kč, byly by náklady přiznány v jiné, podstatně nižší výměře. Pokud se krajský soud odmítl zabývat řádně podaným odvoláním, resp. zamítl jeho žalobu pro zmatečnost, a pokud vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil, nemohl se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Ústavní soud vyzval Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily. Prvně uvedený soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti pro nedůvodnost. Krajský soud uvedl, že ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. (účinné do 30. 6. 2009) vylučovalo možnost podat odvolání v tzv. bagatelních věcech, tj. proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, přičemž rozhodný byl předmět řízení v době rozhodování soudu prvního stupně. V daném případě bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a předmětem rozhodnutí zůstalo je příslušenství pohledávky v částce 127 Kč. Vzhledem k tomu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Ústavní soud vyzval rovněž k vyjádření vedlejšího účastníka ČEZ Prodej, s. r. o., který se svého postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdal.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto (v podstatě) jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka jak v řízení základním, tak v řízení o žalobě pro zmatečnost, a obecnými soudy vydaná rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natož pak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko polemizuje s obecnými soudy na úrovni jím užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by otevřený spor o výklad ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. měl nabýt ústavněprávního rozměru; "nárok" na odvolací přezkum v občanskoprávních věcech z ústavněprávního kontextu nevyplývá.
Obecné soudy svůj závěr o nepřípustnosti odvolání opřely o výklad ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., v tehdy platném znění, které stanoví, že odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, kdy k příslušenství pohledávky nelze přihlížet. Poukázaly přitom na rozsudek krajského soudu ze dne 24. 8. 2001 sp. zn. 11 Co 716/2001 (uveřejněn v časopise Soudní judikatura, svazek 2, ročník 2002, pod č. 32), dle kterého u rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, není odvolání přípustné ani proti výroku o nákladech řízení, a také na názor uveřejněný v odborné publikaci Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z, a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 1053 (dále jen "Komentář"), dle kterého není pro posouzení přípustnosti odvolání podstatné, jak vysoké plnění uplatnil žalobce v žalobě, ale okolnost, jaký byl předmět řízení poté, co vzal žalobu zčásti zpět a soud v tomto rozsahu řízení zastavil.
Tyto právní názory jsou v soudní praxi standardní a všeobecně (mimo pochybnosti) aplikovány, stabilizované a dlouhodobě známé (lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2983/2006). Nelze tudíž naopak dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu