ECLI:CZ:US:2011:3.US.217.11.1
sp. zn. III. ÚS 217/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Vlastimilem Ajmem, advokátem v Teplicích, Josefská 577/10, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 10. 2010 č. j. 11 C 272/2010-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozsudkem mělo být též porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Z ústavní stížnosti a z kopie přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Teplicích (dále též "okresní soud") rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici (v řízení před obecným soudem žalobkyně) částku 4.535,- Kč a náklady řízení ve výši 8.520,- Kč.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že Okresní soud v Teplicích vyšel ze zjištění, že stěžovatelka uzavřela s žalobkyní dne 11. 5. 2008 smlouvu o nájmu věci s následnou koupí najaté věci, jejímž předmětem bylo spotřební zboží označené ve smlouvě jako parní čistič DS, sada nádobí TO a vozík RW za cenu sjednanou ve výši 27.999,- Kč. Stěžovatelka se zavázala zaplatit mimořádnou splátku nájemného ve výši 5.000,- Kč do sedmi dnů od podpisu smlouvy a měsíční nájemné ve výši 2.377,- Kč s dobou nájmu na 12 měsíců s tím, že kupní cena po skončení nájmu činí 990,- Kč. Celková cena nájmu byla stanovena na částku 33.524,- Kč, a protože stěžovatelka uhradila celkem částku 28.989,- Kč, činil její dluh na nájmu věci částku 4.535,- Kč.
Stěžovatelka nesouhlasí s těmito závěry okresního soudu a tvrdí, že mezi ní a žalobkyní byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu §52 občanského zákoníku. Uvádí dále, že si při uzavírání smlouvy byla vědoma toho, že uzavírá smlouvu o nájmu věci, resp. že zboží bude hradit ve splátkách, ale v dobré víře předpokládala, že celková cena zboží činí 27.999,- Kč, přičemž logicky předpokládala, že právě tato suma je také rozpočítána do jednotlivých měsíčních splátek. Právní závěry okresního soudu ohledně charakteru předmětné smlouvy jsou, dle stěžovatelky, v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, okresní soud se dostatečně nezabýval otázkou jejího právního charakteru a jeho závěry znamenají porušení výše uvedených základních práv stěžovatelky.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
V ústavní stížnosti stěžovatelka formálně tvrdila, že došlo k porušení jejích základních práv, obsahově však vyjadřovala pouze svůj nesouhlas s posouzením otázky charakteru smlouvy, uzavřené mezi ní a žalobkyní.
S argumenty stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces se Ústavní soud neztotožňuje, protože zjistil, že Okresní soud v Teplicích celou věc po právní stránce zhodnotil zcela v souladu s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku. Skutková zjištění okresního soudu se opírají o provedené důkazy, které byly vyhodnoceny postupem odpovídajícím, pro věc relevantním, ustanovením občanského soudního řádu. Neobstojí ani tvrzení stěžovatelky, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné. Okresní soud v Teplicích řádně a srozumitelně objasnil svůj právní závěr o tom, že účastníci uzavřeli smlouvu nájemní a nikoli kupní či spotřebitelskou. Okresní soud taktéž v odůvodnění svého rozsudku objasnil, že celková cena zboží byla skutečně 27.999,- Kč, avšak tato částka se v nenavýšené podobě vztahuje pouze na uzavření kupní smlouvy, kterou stěžovatelka neuzavřela. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění okresního soudu.
Výklad právních předpisů v rozsudku okresního soudu ve věci stěžovatelky není v rozporu s principy práva na spravedlivý proces. Okresní soud dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlil důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozsudku. Ze skutečnosti, že stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecného soudu, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků, mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud dodává, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal v této souvislosti v minulosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu