infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.02.2011, sp. zn. III. ÚS 218/11 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:3.US.218.11.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2011:3.US.218.11.1
sp. zn. III. ÚS 218/11 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. K. P., advokáta, zastoupeného JUDr. Stanislavou Bednářovou, advokátkou se sídlem Těšnov 1163/5, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2010 č. j. 23 Co 432/2010-212 a proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. června 2010 č. j. 7 C 1/2006-198, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2011, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání nabytí majetku, garantované v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo zákazu diskriminace v základních právech, vyplývající z principu rovnosti, zakotveného v čl. 1 a čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny. Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v tom, že mu jako soudem ustanovenému právnímu zástupci druhé žalované nebyla přiznána "převážná část odměny a náhrady hotových výdajů", které souvisejí se zastupováním jeho klientky. Soud prvního stupně měl stěžovateli "odepřít" odměnu a s ní spojenou náhradu hotových výdajů za úkony spočívající v poradách s klientkou, které trvaly více jak jednu hodinu a za jednání s protistranou, které soud shledal neúčelnými. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami věcně nezabýval, odkázal jen na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž se sám snažil zjistit, že toto odůvodnění je prý v diametrálním rozporu se skutečným průběhem řízení. Stěžovatel nesouhlasí s průběhem řízení tak, jak byl popsán především soudem prvního stupně, neboť prý byl velmi zjednodušen, ačkoliv spor sám byl právně velmi složitý, bylo třeba seznámit klientku s podstatou sporu a s možnými důsledky jejího procesního postoje na vývoj a výsledek sporu, který byl prý od počátku nejistý. Proto se stěžovatel snažil o smírné vyřízení věci také jednáním s protistranou, k němuž byl údajně soudem opakovaně vyzýván. Stěžovatel z tohoto důvodu nesouhlasí se závěrem soudu, že jeho porady s klientkou byly nadbytečně obšírné, pokud na nich stále znovu probíral věc ve všech jejích aspektech a odkazuje na povinnosti advokáta, které ve vztahu ke svému klientovi má a dále připomíná, že komunikace s klientkou a hájení jejích práv u soudu nelze vykonávat jen formálně, neboť každý spor je specifický jak s ohledem na účastníky řízení a jejich procesní postoje, tak i způsob a rozsah poskytovaných právních služeb. V tomto smyslu prý nelze, než názory soudů o účelném rozsahu právních služeb, poskytovaných ustanoveným advokátem klientovi, považovat za extrémně restriktivní, které nemohou být ústavně konformní, neboť by omezovaly právo klienta na právní pomoc a vedly by ke snížení profesních standardů. S odvoláním na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2278/10 stěžovatel uvádí, že v projednávané věci došlo při rozhodování o odměně a náhradě výloh soudního řízení k nerovnosti mezi stěžovatelem a ustanoveným právním zástupcem žalobkyně, jemuž byla přiznána vyšší odměna za jednotlivé úkony. II. Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 29. 6. 2010 č. j. 7 C 1/2006-198 přiznal stěžovateli jako soudem ustanovenému advokátu druhé žalované odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 201 660,- Kč, i když stěžovatel požadoval celkovou odměnu ve výši 647 580,- Kč za celkem 33 úkonů právní služby, náhradu hotových výdajů a 20% DPH. Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z ceny obvyklé předmětných nemovitostí, nikoli z ceny kupní, proto dovodil, že při tarifní hodnotě 1 500 000,- Kč činí odměna 14 300,- Kč; odměna stěžovateli náleží za 11,5 úkonu, tedy 164 450,- Kč. Počtu úkonů odpovídá náhrada hotových výdajů za 12 úkonů právní služby po 300,- Kč, tj. 3 600,- Kč a 20 % DPH. V odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně vyložil, jakými úvahami byl veden, jestliže neakceptoval stěžovatelem požadovanou odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování druhé žalované. Konstatoval, že ke zformování základního stanoviska druhé žalované byly dány předpoklady již v rámci přípravy a převzetí zastoupení. Sama žalovaná pak uvedla, že v průběhu dalších šestnácti porad byla předmětná záležitost se stěžovatelem "vždy znovu projednána". Proto soud zhodnotil tyto porady jako neúčelné, stejně jako několik jednání se zástupcem žalobkyně. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2010 č. j. 23 Co 432/2010-212 odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu se soudem prvního stupně konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel při stanovení mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu z tarifní hodnoty 1 500 000,- Kč. I podle názoru odvolacího soudu počet porad stěžovatele s klientkou neodpovídá účelnosti procesní obrany a právní náročnosti sporu, neboť dané řízení bylo zcela standardní, žalovaná se žalobě nebránila a tvrzení žalobkyně v řízení nezpochybňovala. III. Po zvážení námitek stěžovatele i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu, kterým mu nebyla přiznána jím požadovaná odměna za poskytnutí právních služeb a náhrada hotových výdajů v plné výši. Podle názoru stěžovatele oba obecné soudy zkrátily jeho práva, pokud neposoudily jím vykonaný počet úkonů právní služby jako adekvátní jak průběhu, tak i složitosti pravomocně skončeného řízení. V projednávané věci je třeba si uvědomit, že je-li některému účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se tedy de facto ocitá v roli advokátova klienta, a proto je jejich vzájemný vztah nutné posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu. Soud v případě rozhodování podle ustanovení §151 o. s. ř. určí výši odměny za zastupování advokátem. To tedy mimo jiné znamená, že po skončení řízení v případě ustanoveného advokáta posoudí i soulad jím požadované odměny a účtovaných náhrad hotových výdajů s náročností případu, jakož i efektivitu a počet úkonů právní služby. Oba obecné soudy ve svých rozhodnutích srozumitelně vyložily, z jakého důvodu stěžovateli nepřiznaly odměnu za všechny jím uvedené úkony právní služby (a s tím spojené náhrady hotových výdajů). V tomto ohledu nelze napadeným usnesením s ohledem na ústavně garantovaná práva stěžovatele cokoli vytknout. V postupu obou soudů není možné dovodit prvky libovůle či porušení práva na legitimní očekávání. Jestliže stěžovatel argumentuje ve vztahu k projednávané věci závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2278/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), je třeba připomenout, že výše označený nález se zabývá nepřípustným krácením odměny ustanoveného zástupce a aplikací moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. O tuto problematiku v nyní projednávané věci nejde. Ústavní soud se nezabýval námitkou stěžovatele vztahující se k údajné nerovnosti výše tarifní odměny obou v řízení ustanovených advokátů, neboť tato námitka mohla, resp. měla být nejprve předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, což se však nestalo. Z tohoto důvodu, jako nepřípustná "novota", nemůže být zkoumána až v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. února 2011 Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2011:3.US.218.11.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 218/11
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 10. 2. 2011
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 1. 2011
Datum zpřístupnění 24. 2. 2011
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgán SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kutná Hora
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 177/1996 Sb., §7, §8
  • 99/1963 Sb., §151 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík náklady řízení/úhrada nákladů státem
advokátní tarif
advokát/ustanovený
advokát/odměna
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-218-11_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 69058
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-30