ECLI:CZ:US:2011:3.US.2187.10.1
sp. zn. III. ÚS 2187/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ J. D. a 2/ P. D., zastoupených Mgr. Ladislavem Veselým, advokátem se sídlem v Rosicích, Palackého nám. 19, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010, č. j. 9 As 31/2010-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 Ca 225/2007-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaných v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť míní, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva dle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se domáhali zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 17816/07-17170/Tro, o zamítnutí jejich odvolání a potvrzení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Brno-venkov ze dne 24. 1. 2007, č. j. PÚ-185/07-Rg, o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy v katastrálním území Lažánky u Veverské Bítýšky podle §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o pozemkových úpravách"). Podle soudu bylo v řízení zjištěno, že ve správním řízení o komplexní pozemkové úpravě zahájeném v souladu s ust. §6 zákona o pozemkových úpravách žalobci prokazatelně vystupovali jako jeho účastníci a bylo jim umožněno uplatnit své připomínky a návrhy; pozemkový úřad pak v souladu s ust. §11 zákona rozhodl o schválení návrhu komplexní pozemkové úpravy, a to i přes jejich nesouhlas, neboť zákonná podmínka souhlasu vlastníků alespoň tří čtvrtin výměry půdy pozemků dotčených pozemkovou úpravou byla splněna, a účel pozemkových úprav, jakož i veřejný zájem na jejich provedení ( §2 zákona o pozemkových úpravách), byl rovněž naplněn, neboť pozemkovými úpravami bylo sledováno "nové uspořádání vlastnických práv k pozemkům tak, aby byly odstraněny nevhodné tvary pozemků, zpřístupněny pozemky sítí polních cest a odstraněny nedostatky v majetkoprávních vztazích". Veřejný zájem (srov. sp. zn. Pl. ÚS 34/97) byl dán zájmem skupiny vlastníků (§6 odst. 3, §11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách) na novém prostorovém a funkčním uspořádání vlastnických vztahů k pozemkům metodou stanovenou zákonem, a to za situace, kdy úprava těchto vztahů mnohonásobnou směnou dle soukromého práva zde byla "řešením nepřijatelným a prakticky neproveditelným".
Kasační stížnost stěžovatelů Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. S odkazem na rozhodná ustanovení zákona o pozemkových úpravách, jakož i vlastní judikaturu (sp. zn. 7 As 26/2007, sp. zn. 5 A 27/2002), konstatoval, že řízení o pozemkových úpravách je správním řízením specifickým nejen pro jeho předmět (jímž je změna vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů) a okruh účastníků, nýbrž zejména pro jeho samotný účel, vyplývající z §2 zákona o pozemkových úpravách; toto ustanovení charakterizuje řízení o pozemkových úpravách jako řízení ve veřejném zájmu, k jehož podstatě se podrobně vyjádřil též i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/97, přičemž jeho závěry jsou "použitelné i pro účinnost právě aplikované právní úpravy, neboť ta je vystavěna na stejných principech". Na základě podrobně rozvedených principů je podle soudu zřejmé, že v nyní posuzované věci nemohl ani nesouhlas stěžovatelů s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy (vlastníky 94,4% výměry půdy dotčené navrženou komplexní úpravou) vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jejím schválení. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu správních orgánů ani městského soudu žádnou nezákonnost, což by jako jediné bylo relevantním kasačním důvodem, a ani stěžovatelé v řízení neuvedli, v čem konkrétně věcnou nesprávnost a nesouladnost s podmínkami stanovenými zákonem spatřují, což platí i o jejich námitce ohledně změny výměry a bonity pozemků; s poukazem na znění ustanovení §10 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách navíc zdůraznil, že zákon "nepředpokládá vykrytí vlastnických vztahů k vstupním a výstupním pozemkům v rámci pozemkových úprav a za dodržení podmínek v zákoně ... stanovených dokonce jisté odchylky od původní kvality a kvantity pozemků povoluje", přičemž nedodržení těchto zákonných podmínek stěžovateli namítáno nebylo. Důvodným (s odkazem na ustanovení §6 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách) Nejvyšší správní soud neshledal ani nesouhlas stěžovatelů se závěrem městského soudu, že ke vstupu a vjezdu osob na pozemek písemně pověřených pozemkovým úřadem není třeba souhlasu vlastníků pozemků.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že zahrnutím dotčených pozemků do pozemkových úprav došlo k zásahu do jejich vlastnického práva, neboť "jejich svobodnou vůli zde suplovalo jakési rozhodnutí správního orgánu". Oni sami nedali k pozemkovým úpravám podnět a nezavdali žádnou příčinu, aby se "daná situace řešila pozemkovými úpravami", přičemž provádění pozemkových úprav nebylo v jejich zájmu a "direktivní" způsob provádění pozemkových úprav vzbuzuje pochybnosti o jejich oprávněnosti a o šetrném postupu vůči vlastníkům dotčených pozemků. Poukazují též na nerovné postavení, jež v tomto správním řízení měli, neboť bylo "preferováno" postavení "tzv. velkých vlastníků"; oni sami byli bráni pouze jako účastníci "formální" a na jejich argumenty nebyl brát zřetel. Pozemkovými úpravami se cítí být poškozeni, neboť jimi byla podstatným způsobem snížena jak výměra jejich pozemků, tak i jejich bonita, což má za následek, že i hodnota jejich pozemků je oproti dřívějšku nižší. Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími byl pominut hlavní důvod a účel provádění pozemkových úprav, jak je vymezen v §2 pozemkového zákona.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti dovolávají ochrany svého vlastnictví (čl. 11 Listiny), jež mělo být dotčeno rozhodnutími správních soudů; tak se mohlo stát však jen za předpokladu, že by uspěli s argumentací na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, podle něhož je garantováno, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, jehož porušení se ostatně dovolávali rovněž.
Je však zřejmé, že toto právo (na tzv. spravedlivý proces) stěžovatelům upřeno nebylo. Dostalo se jim řádného postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili; správní soud se jejich žalobou zabýval věcně a s námitkami, které v ní stěžovatelé uplatnili, se podrobně vypořádal, a totéž platí i o řízení o jimi podané kasační stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
To je v zásadě vše, co lze z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. z jemu odpovídajícímu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly správními soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
V dané věci je především rozhodné, že se oba soudy (jakož i správní orgán) s právní otázkou, kterou stěžovatelé učinili základem svých námitek a která se týkala oprávněnosti provádění pozemkových úprav i bez souhlasu vlastníků některých pozemků, náležitě vypořádaly, a jejich závěru (opírajícímu se i o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97, jakož i vlastní konstantní judikaturu), podle něhož řízení o pozemkových úpravách je specifickým správním řízením konaným ve veřejném zájmu, avšak tyto pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění a ve své podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv dotčených pozemků, jež však představuje natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní principy vyplývající z článku 11 odst. 4 Listiny; každý vlastník nemovitostí vstupující do pozemkové úpravy, musí tedy akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo správným procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky, omezení a regulativy, přičemž nesouhlas účastníka řízení (vlastníka pozemků dotčených pozemkovou úpravou) s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy, který byl zde schválen vlastníky 94,4% výměry půdy dotčené navrhovanou komplexní pozemkovou úpravou, nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí a jejího schválení, neopírá-li se - jako v tomto případě - o tvrzení o porušení zákonných požadavků vyplývajících z §10 pozemkového zákona, nelze vytknout ničeho nejen v rovině podústavního práva, natož pak v rovině ústavněprávní. Jmenovitě odůvodnění kasačního soudu je zde očividně úplné a výstižné, a proto postačí na ně odkázat.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se též podává, že se soud zabýval i námitkou stěžovatelů co do změny a výměry pozemků, a adekvátně jim vysvětlil, že k ní nelze přihlédnout, neboť ji vznesli toliko na podporu vytýkaného zásahu do jejich vlastnických práv, aniž by současně uvedli, v čem nezákonnost rozhodnutí ve vztahu k této změně (výměně) pozemků ve smyslu §10 odst. 1 pozemkového zákona má spočívat.
Je proto namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, a Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu