ECLI:CZ:US:2011:3.US.2309.11.1
sp. zn. III. ÚS 2309/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu Ing. P. Ch., směřujícího proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, č. j. 23 Cdo 1120/2011-327, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 Cmo 248/2010-308, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010, č. j. 15 Co 601/2007-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, označeném jako ústavní stížnost, navrhovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ačkoliv byl navrhovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh základní formální náležitosti ústavní stížnosti nesplňuje, neboť nebyl naplněn zejména požadavek jeho povinného zastoupení advokátem pro řízení před Ústavním soudem podle §30 a §31 zákona o Ústavním soudu.
I když se navrhovatel tentokrát na Ústavní soud obrátil s oznámením existence zastoupení Českou advokátní komorou určeným advokátem (podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), učinil tak způsobem, jenž zákonnému požadavku na jeho zastoupení advokátem zjevně nevyhovuje. Na povinné zastoupení advokátem před Ústavním soudem je totiž nutno pohlížet nikoli čistě formalisticky, ale materiálně, což znamená, že ústavní stížnost musí být advokátem skutečně sepsána, aby tak došel naplnění smysl povinného zastoupení, jímž je, s ohledem na mimořádnou závažnost řízení před Ústavním soudem, zájem na tom, aby Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání.
K uvedenému pak Ústavní soud připomíná i stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96 ze dne 21. 5. 1996, podle něhož "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení".
Požadavku povinného zastoupení proto zjevně nedostačuje - jak je tomu nyní - aby byla Ústavnímu soudu předložena toliko plná moc k zastupování, ale je nezbytné, aby ústavní stížnost byla ustanoveným advokátem též sepsána. Tato podmínka zjevně splněna není (stejně jako tomu bylo v desítkách stěžovatelových návrhů předchozích je vyhotovena samotným stěžovatelem) a jakákoli ingerence "zastupujícího" advokáta v daném řízení není seznatelná; ostatně chybí i údaj o tom, že tento advokát stěžovatelovo zmocnění přijal.
Na tomto základě dospěl Ústavní soud, stejně jako v dalších stěžovatelových věcech, jmenovitě sp. zn. IV. ÚS 222/11 a sp. zn. IV. ÚS 1491/11, k závěru, že podmínka povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem nebyla splněna.
Ústavní soud současně konstantně vyjadřuje názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Nezbylo proto než i zde postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj