ECLI:CZ:US:2011:3.US.2379.11.1
sp. zn. III. ÚS 2379/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného Mgr. Petrem Volšíkem, advokátem se sídlem v Neratovicích, V Chaloupkách 403, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2011, č. j. 20 Co 119/2011-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označené usnesení, jež vydal odvolací soud v jeho exekuční věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů vyplývá následující.
Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 3. 2. 2011, č. j. 7 E 220/2010-21, rozhodl tak, že návrh oprávněného (společnosti SLAVIA INVEST, a. s., se sídlem v Praze 6 - Veleslavín, Křenova 439/7, v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka) proti povinným V. N. a stěžovateli na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva zamítl.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil co do návrhu týkajícího se povinné V. N., a ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem usnesení okresního soudu změnil tak, že výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na specifikovaných nemovitostech nařídil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu "nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí", neboť usnesení soudu prvního stupně mu doručováno nebylo, soudy mu nezprostředkovaly ani odvolání, čímž nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10, a o řízení se dozvěděl až z jemu nepříznivého usnesení odvolacího soudu. Oproti tomu vedlejší účastník disponoval "podstatnou výhodou", spočívající v možnosti iniciovat instanční přezkum rozhodnutí, jímž jeho návrhu nebylo vyhověno. Tím současně nebyly respektovány nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 74/02, a ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 657/05, jakož i rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 10. 1993 ve věci Dombo Beheer B.V. v. Nizozemsko, stížnost č. 14448/88. Interpretaci §219a a §220 o. s. ř., uplatněnou v soudním řízení, stěžovatel pokládá za "nepřijatelnou z ústavněprávního hlediska" proto, že mu "fakticky znemožnila podat do usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání", což je nadto v rozporu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Brualla Gómez de la Torre v. Španělsko, stížnost č. 26737/95.
Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovateli neintimoval, jelikož zahrnovalo pouze stručnou rekapitulaci průběhu řízení.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17).
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady občanskoprávního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Ústavní soud je názoru, že vyložené podmínky jeho zásahu do rozhodování obecných soudů splněny nejsou.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
V nálezu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10, Ústavní soud vyslovil názor, že odvolací soud nerespektoval právo na přístup k soudu a zásadu rovnosti účastníků, jež jsou součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; tím, že změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídil exekuci, zbavil tamní stěžovatelku možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat, neboť až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci jí nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, jenž tak učinil prostřednictvím odvolání, jímž bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti ní podstatnou výhodu.
Stěžovateli lze přisvědčit potud, že v jeho věci bylo - jevově vzato - odvolací řízení zatíženo shodným pochybením, na jehož oponentuře Ústavní soud založil citovaný kasační nález.
Nelze nicméně ztrácet se zřetele, že stěžovatel obsahovou rovinu usnesení odvolacího soudu nezpochybnil a nedal najevo, jaké výhrady by mohl uplatnit v rámci repliky k podanému odvolání. Ústavní soud považuje usnesení odvolacího soudu za souladné s fixovanými závěry soudní praxe, přičemž odlišný výsledek jednotlivých procesních fází byl založen tím, že zatímco soud prvního stupně důkazem, že povinní (včetně stěžovatele) jsou vlastníky nemovitostí dotčených návrhem na výkon rozhodnutí (srov. §338b odst. 1 o. s. ř.), nedisponoval, odvolací soud z procesně přípustného šetření (bez nařízení jednání, srov. §253 a §254 odst. 8 o. s. ř.) vycházejícího ze spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 17 D 135/2010, resp. zde založeného usnesení ze dne 17. 1. 2011, zjistil, že se vlastníkem předmětných nemovitostí stal stěžovatel. Stěžovatelova úvaha, že mu bylo "fakticky znemožněno podat do usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí odvolání", je bezpředmětná proto, že prvostupňové rozhodnutí vyznívalo - jak sám uvádí - vůči jeho právnímu postavení příznivě a řádný opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu občanský soudní řád nepřipouští, což s požadavky ústavního práva nekoliduje. Kasace ústavní stížností napadeného usnesení by tudíž znamenala neúčelné prodloužení řízení (nadto v právní oblasti, kde jsou přítomna specifická hlediska pro důraz na jeho rychlost) při důvodně očekávatelném shodném výsledku, a tím představovala i přepjatý formalismus, proti kterému se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil.
Na podkladě řečeného je namístě výše již předznačený závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy (resp. soudem odvolacím) provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu