ECLI:CZ:US:2011:3.US.242.11.1
sp. zn. III. ÚS 242/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Doc. Ing. Mgr. P. K. CSc., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 3. 2010, č. j. 15 C 325/2008-65, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2010, č. j. 35 Co 351, 352/2010-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 odst.1 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústavy") - v záhlaví označené rozhodnutí obecných soudů, vydanými v jeho rodinněprávní věci.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo rozvedeno manželství stěžovatele a PharmDr. A. K., rozené H., uzavřené dne X. X. XXXX na Staroměstské radnici v Praze 1. Též ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu a tvrdí, že obě napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná, neboť se soudy nevypořádaly s věrohodností důkazních prostředků (výslechu žalobkyně a její sestry), jakož i s námitkou "nepravosti listiny", a nerespektovaly břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně rozhodné podmínky existence hlubokého a trvalého rozvratu manželství. Obecné soudy odmítly, resp. nezabývaly se důkazy, jejichž provedení navrhoval a v řízení postupovaly procesně nerovným způsobem, jestliže rozhodly (toliko) na základě nepravdivých a zkreslených informací předložených žalobkyní, nevěrohodného svědectví a i jinak nedostatečných důkazů. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel též i v tom, že nebylo opakovaně vyhověno jeho žádosti o odročení jednání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
K otázce přípustnosti ústavní stížnosti proti tzv. statusovým rozhodnutím (jmenovitě o rozvodu manželství) se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřuje tak, že "ačkoliv nepřípustnost ústavní stížnosti v těchto věcech nevyplývá ze zvláštních ustanovení zákona o Ústavním soudu, která upravují nepřípustnost stížnosti z formálního hlediska (§75 zákona o Ústavním soudu), je nutné ji dovodit materiálně z předpisů vyšší právní síly, tj. přímo z ústavního pořádku ČR" (kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 158/05, I. ÚS 617/04, IV. ÚS 654/06 a další).
Jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 465/02, "v daném případě proti sobě stojí ústavní princip právní jistoty jako atribut právního státu a z druhé strany princip individuální spravedlnosti, tj. otázka ochrany základních práv, která mohla být v řízení, jehož výsledkem bylo vydání příslušných rozhodnutí ve věci rozvodu manželství, porušena. Princip právní jistoty se v tomto případě projevuje jako požadavek stability pravomocně konstituovaného osobního statusu fyzické osoby. Přitom jak princip právní jistoty, tak ochrana ústavně zaručených základních práv jsou podstatnými prvky ústavnosti, které je nutné pojímat komplementárně, nikoliv kontradiktorně, přičemž tyto principy nejsou ve vztahu jednou provždy dané hierarchie."
Právní jistota, dovozuje dále Ústavní soud, musí mít v případě posuzování ústavní stížnosti směřující proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, jímž bylo manželství rozvedeno, přednost před principem spravedlivého rozhodování, neboť eventuální zrušení takového rozsudku by (ve výsledku) představovalo její porušení, a tím popření jednoho ze základních atributů právního státu (srov. kupříkladu rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 465/02, sp. zn. IV. ÚS 158/05).
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchýlit a v nyní posuzované věci rozhodnout jinak.
Ústavní soud tudíž stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil - stejně jako ve shora označených věcech - jakožto návrh nepřípustný, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji usnesením soudce zpravodaje odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj