ECLI:CZ:US:2011:3.US.2440.11.1
sp. zn. III. ÚS 2440/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Pavlem Rybářem ml., advokátem advokátní kanceláře RYBÁŘ a spol. se sídlem v Sokolově, 5. května 163, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2011 č. j. 50 To 259/2011-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále konkretizované v trestním řádu, domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil následující - usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 6. dubna 2011 č. j.4 Nt 1201/2004-203 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci jeho odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 22. prosince 2003 č. j. 4 T 170/2003-91. Stěžovatel byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zákona [pozn. zkratka "tr. zákon" označuje v textu tohoto rozhodnutí zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů], neboť v žádostech o přiznání dávek sociální péče uvedl nepravdivé údaje o svých osobních poměrech. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2,5 roku včetně stanovení omezení k náhradě škody. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 1. června 2011 č. j. 50 To 259/2011 - 220 zamítl stížnost stěžovatele proti nepovolení obnovy řízení jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil se závěry obecných soudů, že nebyly dány podmínky pro povolení obnovy řízení. Soud nalézací provedl rozsáhlé dokazování a to jak výslechy svědků i listinnými důkazy, ale nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem a důkazům a bez dalšího návrh zamítl. S tímto závěrem se stěžovatel neztotožňuje a dovozuje porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel vyslovil názor, že z dokazování vyplynulo, že sám příslušný orgán sociálního zabezpečení vyrozuměl o existenci spolubydlící osoby a předložil její důchodový výměr. Dále uvedl, že správní orgán z úředního jednání i kontrolní činnosti měl povědomost, že se stěžovatelem žije spolubydlící osoba slečna Sanetrníková a přiznal mu sociální dávku v nesprávné výši. Stěžovatel též namítal, že byl zkrácen na svých základních právech tím, že mu nebylo zajištěno právo na obhajobu, neboť v celém trestním řízení neměl obhájce, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále poukazoval na to, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť chybí zavinění ve formě úmyslu. Pokud by stěžovatel měl v úmyslu vylákat sociální dávky v neoprávněné výši, nezmiňoval by se o spolubydlící osobě, nepředkládal by její výměr a nepodal by podnět k jejich přezkumu. Soud podle stěžovatele k těmto skutečnostem nepřihlédl, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, jimiž rozhodly o nepřípustnosti obnovy řízení ve stěžovatelově věci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další opravné instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Účelem tohoto mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušných obecných soudů při povolování obnovy řízení, tak jak je upraven v ustanoveních §277 a násl. tr. řádu.
Ústavní soud poukazuje ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy na svoji ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že Ústavnímu soudu nenáleží provádět přehodnocování dokazování, jež provedly obecné soudy. Toto mu přísluší pouze za situace, kdy by bylo možno usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, pokud by rozhodnutí soudů svědčila o libovůli v jejich rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Soud prvního stupně se náležitě zabýval návrhem stěžovatele na povolení obnovy řízení, pečlivě provedl veškeré důkazy a podrobně se o nich zmínil v odůvodnění rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že podmínky obnovy řízení nejsou v tomto případě dány, neboť nebyly zjištěny žádné nové důkazy a skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl v zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Stížnostní soud přezkoumal předcházející řízení a podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vina stěžovatele nebyla nikterak rozptýlena, naopak vyhodnocení důkazního stavu podpořilo původní závěr nalézacího soudu o vině stěžovatele. Obecné soudy podrobně vyložily, proč podmínky pro povolení obnovy řízení neshledaly, přičemž se zcela dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi.
Námitka stěžovatele ve věci neúměrné délky řízení není důvodná. Stěžovatel zapříčinil sám, že stanovené veřejné zasedání bylo opakovaně odročeno, neboť nebyl znám jeho aktuální pobyt a nepodařilo se mu doručit předvolání. Po dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody v jiné věci mu byl opatřením okresního soudu ze dne 11. srpna 2010 ustanoven pro předmětné řízení obhájce, čímž bylo stěžovateli zajištěno právo na obhajobu.
Ústavní soud nemá obecnými soudy učiněnému závěru co vytknout. Protože pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na citovaná rozhodnutí.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. října 2011
Jan Musil
předseda senátu