ECLI:CZ:US:2011:3.US.2450.11.2
sp. zn. III. ÚS 2450/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Karlovarské silnice a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 1821/31, zastoupeného JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 49/2010-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 29. 5. 2007, č. j. 530/1744UL/1472/06/Se bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2006, č. j. 44/OOV/0608696.19/06/ULB, kterým byla stěžovateli (vedle nákladů správního řízení) podle §116 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů (dále jen "vodní zákon"), uložena pokuta ve výši 500 000 Kč za porušení povinnosti vyplývající z §38 odst. 3 tohoto zákona, spočívající v nedovoleném vypouštění odpadních vod v rozporu s rozhodnutím Okresního úřadu Karlovy Vary ze dne 13. 9. 1993 č. j. ŽP/1058/93-231/2.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Ca 178/2007-50, jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu nebylo v řízení sporu, že v rozhodném období docházelo v areálu obalovny silničních drtí v Bochově k havarijním únikům vody mimo čistírnu odpadních vod do vod povrchových, a že rozborem vzorků byly zjištěny nadlimitní koncentrace látek "typu PCB stanovené v rozhodnutí ... ze dne 13. 9. 1993 č. j. ŽP/1058/93-231/2"; stěžovatel však namítal, že podle jeho názoru "v rozhodném období neodtékaly z lokality v Bochově již žádné odpadní vody, neboť po skončení výroby v obalovně žádné odpadní vody nevznikají; vody odtékající z areálu jsou vody podzemní, znečištěné PCB". Posuzuje tuto námitku, vycházel soud z definice "odpadních vod" v §38 odst. 1 zákona o vodách, z obsahu rozhodnutí okresního úřadu z 13. 9. 1993, jakož i z prokázaného zjištění správního orgánu o znečištění vody nadlimitními koncentracemi PCB na čističce odpadních vod a v systému odvodu vody z areálu obalovny v Bochově, jehož je stěžovatel vlastníkem, a dospěl (ve shodě s žalovaným) k závěru, že v případě vypouštěných vod do povodí vodárenského toku šlo o vody odpadní, na něž se vztahovalo předchozí rozhodnutí okresního úřadu. Současně zdůraznil, že "původ vody, to, jak se voda dostala do systému odvodu, ani důvod jejího znečištění ... nejsou pro posouzení dané věci rozhodné", neboť podstatným je, že "ze zařízení, ke kterému má žalobce vlastnický vztah, byly vypouštěny odpadní vody do vod povrchových" ve stupni znečištění, jež přesahovalo limity stanovené správním rozhodnutím. Uzavřel proto, že v posuzované věci došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle §116 odst. 1 písm. b) zákona o vodách, přičemž sankce za toto jednání byla stěžovateli uložena v souladu se zákonem a její výši žalovaný dostatečným způsobem zdůvodnil.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal. V odůvodnění rozhodnutí sice přisvědčil tvrzení stěžovatele, že stavbou či zařízením ve smyslu §38 odst. 1 zákona o vodách nemůže být samotná čistírna odpadních vod, neboť jde o zařízení zneškodňující již existující odpadní vody dle §38 odst. 3 tohoto zákona o vodách, avšak výkladem pojmu "zařízení" ve smyslu jeho §38 odst. 1 dospěl k závěru, že se "zařízením" pro tyto účely rozumí "nejen vlastní stroje a nástroje (vybavení)", nýbrž "i plochy k zajištění určité lidské činnosti (potřeby)", což odpovídá i úmyslu zákonodárce, pakliže mezi odpadní vody výslovně zařadil i "průsakové vody z odkališť a skládek odpadů". Takové vymezení pojmu odpadní vody pak není podle soudu v rozporu s legislativou Evropské unie, konkrétně s čl. 2 odst. 3 Směrnice Rady 91/271/EHS z 21. 5. 1991, o čištění odpadních vod.
Na tomto základě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že "zařízením" ve smyslu §38 odst. 1 vodního zákona je i "celý areál obalovny v Bochově" a "jsou-li tu vody odtékající z tohoto areálu a mohou-li tyto vody ohrozit jakost podzemních nebo povrchových vod (což je ve věci nesporné), pak se ve smyslu definice ... jedná o vody odpadní". Závěry městského soudu proto shledal správnými a v souladu se zákonem.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav rozhodný pro právní posouzení věci a z tohoto důvodu považuje právní názor Nejvyššího správního soudu, že vody vytékající z areálu obalovny jsou vodami odpadními ve smyslu §38 odst. 1 zákona o vodách, za nesprávný. V podrobnostech uvádí, že povolení okresního úřadu (z 13. 9. 1993) mu bylo vydáno v době, kdy v "areálu probíhala výroba obalovaných asfaltových směsí a vody odtékající z areálu byly vodami odpadními", avšak v době uložení pokuty zde již žádná činnost vykonávána nebyla a nenacházely se zde žádné stavby, zařízení apod. (areál byl opuštěný); k této skutečnosti však nebylo správním orgánem ani městským soudem přihlédnuto. Nejvyšší správní soud se s jeho kasačními námitkami vypořádal jen tak, že za "zařízení" ve smyslu §38 odst. 1 zákona o vodách označil "každou plochu sloužící k zajištění určité lidské činnosti nebo potřeby" a vody z areálu odtékající označil za odpadní, aniž by se zabýval tím, že v době uložení pokuty již areál nebyl provozně využíván. Stěžovatel též namítá, že Nejvyšší správní soud "vycházel z jiné normy než předchozí instance", neboť zatímco správní orgán a městský soud posoudily "areál resp. kanalizace jako stavby", Nejvyšší správní soud - bez provedeného dokazování - je kvalifikoval jako "zařízení", aniž by poskytl možnost se k této změně vyjádřit.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení (zde soudním řízení správním), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo však stěžovateli však zjevně upřeno nebylo potud, že se mu dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí správního orgánu mu byly k dispozici opravné prostředky v soudním řízení správním, které využil, a oba správní soudy se jeho námitkami též věcně zabývaly. Nikterak se nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Správní soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje povýtce pokračující polemiku se závěry správních orgánů a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaného právního názoru, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Tento výsledek byl řádně (srozumitelně a logicky) odůvodněn, a k jeho dosažení uplatněná argumentace je obhajitelná.
Obdobné platí i ve vztahu ke skutkové rovině sporu. Správní orgán i oba soudy vycházely v řízení z adekvátních důkazních pramenů a ústavněprávní nedostatky se ani zde nezjevují; učiněná skutková zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech a není zde tzv. opomenutých důkazů.
Ani stěžovatelem tvrzená okolnost, že v době uložení pokuty nebyla v dotčeném areálu již žádná činnost vykonávána a nenacházely se zde ani stavby a zařízení, v řízení nezůstala pominuta (jak se domnívá); z napadených rozhodnutí správního orgánu i soudů je naopak zjevné, že se i ona stala předmětem skutkových zjištění, avšak jak správní orgán, tak i oba soudy dospěly k právnímu závěru, že pro posouzení věci samé (objektivní odpovědnosti stěžovatele) není rozhodující.
(K tomu srov. dikci §38 odst. 1 vodního zákona "...jakož i jiné vody z těchto staveb, zařízení nebo dopravních prostředků odtékající).
K námitce stěžovatele, že řízení před Nejvyšším správním soudem trpělo vadou, se sluší zaznamenat, že vychází z nesprávného předpokladu, že zde bylo prováděno další dokazování. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zjevné, že kasační soud toliko (z pohledu uplatněných námitek) hodnotil právní závěry, jež na základě předchozího dokazování správní orgán a městský soud dříve přijaly. Uchýlil-li se přitom k hodnocení areálu jako k "zařízení" ve smyslu §38 odst. 1 vodního zákona, jen upřesnil - oproti rozhodnutí správního orgánu, avšak nikoliv městského soudu - jeho podřazení dosud aplikovanému zákonnému ustanovení; o tom, že by "vycházel z jiné normy než předchozí instance" přitom nemůže být řeč.
Na tomto základě je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu