ECLI:CZ:US:2011:3.US.2523.10.3
sp. zn. III. ÚS 2523/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 10. února 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10 ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1) Z. D. a 2) A. D. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. listopadu 2009 sp. zn. 4 T 97/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010, kterými byl stěžovatel 1) uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, za účasti A) Obvodního soudu pro Prahu 4, B) Městského soudu v Praze a C) Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 4 T 97/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010 se ruší.
Odůvodnění:
I. Ústavní stížnost Z. D. (dále jen "stěžovatel")
1. Ústavní stížností ze dne 27. 8. 2010, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Těmito rozhodnutími mělo být dotčeno jeho základní právo být stíhán a trestán toliko za jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem [garantované článkem 39 a článkem 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a jeho právo na spravedlivý proces [garantované článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].
2. Porušení svého základního práva být stíhán a trestán toliko za jednání, jehož trestnost je stanovena zákonem, spatřuje stěžovatel především v tom, že byl odsouzen za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím "nejméně od roku 1990 do 1. března 2009", ačkoliv trestnost inkriminovaného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 tehdy platného trestního zákona [zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. zákon")], byla zavedena až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinnou od 1. 6. 2004 (pozn.: stěžovatel chybně uvádí, že k této novelizaci došlo zákonem č. 52/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinným od 1. 7. 2004; tyto chybné údaje se vyskytují též v odůvodnění rozhodnutí soudů první a druhé instance).
3. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že byl odsouzen za čin, který nesplňuje pojmové znaky trestného činu podle §3 tr. zákona, protože nejde o jednání se stupněm nebezpečnosti pro společnost vyšším než nepatrným. Tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že poškozená - jeho manželka A. D. - s ním obnovila manželské soužití, které je nadále bezproblémové, a podala v jeho prospěch jednak odvolání, jednak ústavní stížnost.
4. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřuje stěžovatel v tom, že byl odsouzen na základě nezákonně provedeného důkazu, protože jeho manželka, vyslechnutá jako svědkyně, byla před výslechem v přípravném řízení chybně poučena, takže vycházela z mylného předpokladu, že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět.
II. Ústavní stížnost A. D. (dále jen "stěžovatelka")
5. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 21. 4. 2010, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu a vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1165/10, se stěžovatelka, s odvoláním se na porušení svého práva na spravedlivý proces, domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
6. Porušení zásad spravedlivého procesu spatřuje stěžovatelka v tom, že v trestním řízení, vedeném proti jejímu manželovi Z. D., byla jako svědkyně a poškozená před výslechem v přípravném řízení chybně poučena, takže vycházela z mylného předpokladu, že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět. Pokud by byla řádně poučena, že ke stíhání jejího manžela pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zákona není její souhlas zapotřebí a nemůže jej vzít zpět, byla by trestní oznámení nepodávala a jako svědkyně by nevypovídala. Pod vlivem tohoto nesprávného poučení prý svá tvrzení ve výpovědi učiněné v přípravném řízení "přehnala", zatímco její výpověď u hlavního líčení je pravdivá.
7. Stěžovatelka poukazuje na to, že nyní žije s manželem zcela spokojeně a že jeho odsouzením je nespravedlivě potrestána i ona, protože manželovi hrozí propuštění ze zaměstnání, nesežene ve svém věku jinou práci, a existenčně tak bude postižena celá rodina.
8. Usnesením ze dne 2. 12. 2010 Ústavní soud spojil ústavní stížnosti Z. D. a A. D. (dosud vedené pod sp. zn. III. ÚS 2523/10 a sp. zn. III. ÚS 1165/10) ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 2523/10.
III. Předchozí průběh trestního stíhání Z. D.
9. Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 97/2009, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
10. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 4 T 97/2009 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona. Trestného činu se měl (zkráceně řečeno) dopustit tím, že nejméně od roku 1990 do 1. března 2009 ve společném bytě v Praze 4 psychicky a fyzicky týral svoji manželku A. D., a to tak, že ji např. budil kopanci se slovy "když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty" nebo jí sdělil, že ji bude štípat celou noc, aby nemohla spát, a tím pádem ji zcela zničí, hrubě a vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval jí, aby šla skočit z Nuselského mostu a v případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil, přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadání prováděl i v přítomnosti jejich dvou dcer. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku.
11. Do tohoto rozsudku podali stěžovatel i stěžovatelka (jako jeho manželka) odvolání. Obě odvolání byla Městským soudem v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 6 To 20/2010 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též " tr. řád") zamítnuta.
12. Do tohoto usnesení podal stěžovatel dovolání. Dovolání bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") usnesením ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 545/2010 podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítnuto.
IV. Vyjádření účastníků řízení
13. Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k oběma ústavním stížnostem. Obvodní soud pro Prahu 4 se nevyjádřil ani k ústavní stížnosti ani k tomu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Ve smyslu upozornění, kterého se účastníkům předem dostalo, Ústavní soud předpokládá, že souhlas k upuštění od ústního jednání byl obvodním soudem dán konkludentně.
14. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 26. 11. 2010 sdělil, že námitky uplatněné v ústavních stížnostech nepokládá za odůvodněné, v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého usnesení o zamítnutí odvolání, v němž se prý s námitkami stěžovatelů, uplatněnými již v podaných odvoláních, vypořádal. S upuštěním od ústního jednání vyslovil Městský soud v Praze souhlas.
15. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2010 uvedl, že námitky stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, v podstatě odpovídají výhradám uplatněným stěžovatelem již v odvolání a v dovolání; dovolací soud je shledal nedůvodnými a ve svém odmítacím usnesení se s nimi vypořádal. Výhradu obviněného vůči časovému vymezení skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku nepokládá dovolací soud za relevantní; ani ta skutečnost, že časové vymezení skutku zahrnuje též čtrnáctileté období (1990-2004), v němž skutek před přijetím novely trestního zákona nebyl trestný, prý nemohla "zásadně ovlivnit postavení obviněného", protože skutek trval i nadále v období od 1. 6. 2004 do 1. 3. 2009, kdy již skutek trestný byl (po novele trestního zákona provedené zákonem č. 91/2004 Sb.). Také stěžovatelem namítanou nesprávnost poučení stěžovatelky před jejím výslechem ohledně procesního postupu podle §163 tr. řádu, jakož i "bezproblémové obnovení soužití s poškozenou", které by dle názoru stěžovatele mělo svědčit o zániku nebezpečnosti činu pro společnost, nepokládá dovolací soud za námitky, které by měly vést k pochybnostem o zákonnosti odsuzujícího rozsudku. Dovolací soud vyslovuje názor, že v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. S upuštěním od ústního jednání vyslovil Nejvyšší soud souhlas.
16. Protože vyjádření obecných soudů neobsahovalo žádné nové argumenty, které by nebyly již dříve stěžovatelům známy, Ústavní soud nepokládal za potřebné je zasílat stěžovatelům k případné replice.
V. Upuštění od ústního jednání
17. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Protože tyto podmínky byly v tomto případě splněny, bylo od ústního jednání upuštěno.
VI. Posouzení důvodnosti ústavních stížností
18. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11)].
19. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti obou stěžovatelů jsou důvodné, neboť napadenými pravomocnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv.
20. Oprávněná je především námitka stěžovatelů, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy. K tomuto porušení došlo tím, že stěžovatelka, vyslechnutá v trestním řízení jako svědkyně, byla před výslechem v přípravném řízení chybně poučena, takže mohla být uvedena v omyl, že její souhlas je potřebný k zahájení trestního stíhání a k jeho pokračování a že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět. Svědeckou výpověď, podanou po tomto chybném poučení, použily poté orgány činné v trestním řízení jako hlavní usvědčující důkaz proti stěžovateli a k jeho odsouzení pro trestný čin, aniž by přitom náležitě zhodnotily věrohodnost usvědčující výpovědi vyplývající z toho, že tato svědkyně v řízení před soudem svou usvědčující výpověď odvolala a vypovídala ve prospěch obviněného.
21. Na to, že v přípravném řízení se stěžovatelce jako svědkyni dostalo chybného poučení, které v ní mohlo vyvolat dojem, že trestní stíhání stěžovatele je podmíněno udělením jejího souhlasu, lze usuzovat z protokolu o její svědecké výpovědi, učiněné dne 27. 3. 2009 před státní zástupkyní. V tomto protokolu je podchycena takto doslovně formulovaná věta: "Současně opětovně dávám souhlas k trestnímu stíhání svého manžela tak, jak jsem již učinila před policejním orgánem IPČR a ve svém trestním oznámení." (č. l. 25 trestního spisu).
22. Argumentace odvolacího soudu, obsažená v odůvodnění jeho usnesení (str. 4), totiž že svědkyně dala souhlas ke stíhání "sama o sobě", že její souhlas ke stíhání pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zákona není zapotřebí a že "v protokole není zaznamenáno žádné chybné poučení ve smyslu §163 tr. řádu", není přesvědčivá.
23. Za procesní korektnost úkonu a za výstižnost protokolace je plně odpovědný orgán činný v trestním řízení, provádějící úkon. Osobám přítomným nebo zúčastněným na úkonech trestního řízení musí být v každém okamžiku jasno o tom, jaká práva požívají a jaké povinnosti pro ně vyplývají z účasti na úkonech. Zajistit transparentnost těchto právních poměrů a informovat tyto osoby o jejich právech a povinnostech jsou povinny orgány činné v trestním řízení, a to z úřední povinnosti. Pokud ze vzniklé situace vyplývá předpoklad, že osobě je její právní postavení při úkonu trestního řízení nejasné nebo že se nachází v omylu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny na takovou situaci reagovat a poskytnout osobě náležité poučení, a to i opakovaně. I kdyby v dané trestní věci skutečně nebyla svědkyně - poškozená před výslechem nijak poučována o institutu souhlasu poškozeného se stíháním, přesto poté, co stěžovatelka výslovně prohlásila, že "dává souhlas k trestnímu stíhání svého manžela", bylo povinností přítomné státní zástupkyně na takto formulované vyjádření reagovat následným výslovným poučením, že takový souhlas není u daného trestného činu potřebný; tato reakce státní zástupkyně měla být podchycena v protokole. Pokud by bylo postupováno takto korektně, bylo by svědkyni - poškozené zcela zřejmé, že její souhlas se stíháním je zcela irelevantní a že eventuální zpětvzetí souhlasu nepovede k zastavení trestního stíhání.
24. Jestliže shora popsaný postup není zaprotokolován a jestliže stěžovatelka již v průběhu trestního řízení tvrdila, že ve skutečnosti byla Inspekcí Policie České republiky a státní zástupkyní poučována tak, že její souhlas ke stíhání manžela je zapotřebí, z čehož dovozovala, že souhlas může kdykoliv vzít výslovným prohlášením zpět (v tom prý byla utvrzována i svým zmocněncem - advokátem), nelze ex post toliko na základě (neúplného) protokolu o výslechu z přípravného řízení učinit spolehlivý závěr, jak poučení svědkyně ve skutečnosti probíhalo.
25. Lze-li hypoteticky připustit, že stěžovatelka žila v mylném přesvědčení, že pozdějším zpětvzetím svého souhlasu může kdykoli dosáhnout zastavení trestního stíhání, je možno také hypoteticky připustit pravdivost jejího nynějšího tvrzení, že svou výpovědí v přípravném řízení sledovala cíl obviněného toliko postrašit a dosáhnout změny jeho chování vůči ní; proto prý nevypovídala pravdivě a přeháněla intenzitu tvrzeného týrání.
26. Za této situace ovšem vyvstává vážná pochybnost také o správnosti hodnocení důkazů obecnými soudy. Výpověď svědkyně A. D. z přípravného řízení je obecnými soudy hodnocena jako věrohodná, zatímco její změněné výpovědi, učiněné v pozdějším soudním stadiu řízení, v nichž obviněného ospravedlňuje, hodnotí soudy jako nevěrohodné. O správnosti takového hodnocení lze přinejmenším pochybovat, pokud obecné soudy přesvědčivě neodůvodnily, proč nepřikládaly žádnou váhu stěžovatelčinu tvrzení, že motivem, vedoucím ji v přípravném řízení ke lživé usvědčující výpovědi, byla snaha "postrašit" manžela a přimět ho k polepšení, nikoliv způsobit mu odsouzení za trestný čin.
27. Ostatní důkazy, o něž se odsuzující rozsudek opírá, jsou málo přesvědčivé a rozporné, takže by patrně samy o sobě nepostačovaly k jednoznačnému závěru o prokázání viny. Svědecká výpověď D. D. (dcery obviněného) u hlavního líčení (č. l. 260 trestního spisu) vyznívá ve prospěch stěžovatele. Z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) lze dovodit také pravidlo "v pochybnostech ve prospěch" ("in dubio pro reo"); toto pravidlo nebylo v této věci náležitě respektováno.
28. Ústavněprávní relevance dosahuje také to, že stěžovatel byl odsouzen za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím "nejméně od roku 1990 do 1. března 2009", ačkoliv trestnost inkriminovaného skutku, kvalifikovaného jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 tehdy platného trestního zákona, byla zavedena až novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 91/2004 Sb., účinnou od 1. 6. 2004.
29. Článek 39 Listiny praví: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit." Článek 40 odst. 6 věta první říká: "Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán." Z ústavního principu nullum crimen, nulla poena sine lege jednoznačně plyne, že skutek, za nějž je pachatel potrestán, musí být trestný po celou dobu jeho páchání; retroaktivita trestního zákona je zcela vyloučena. Ani tehdy, jestliže doba spáchání skutku (u tzv. trvajících nebo pokračujících deliktů) zahrnuje dobu jednak před stanovením trestnosti a jednak po zavedení trestnosti, nelze v žádném případě odsoudit pachatele za dobu před stanovením trestnosti, jež nastává až dnem účinnosti trestní normy.
30. V daném případě měl být skutek, dle odsuzujícího výroku, páchán výrazně delší dobu (od roku 1990 do 30. 6. 2004, tj. asi 14 let) předtím, než došlo k jeho kriminalizaci; doba páchání skutku po účinnosti nově zavedené trestní normy (od 1. 7. 2004 do 1. 3. 2009) činí toliko asi jednu třetinu inkriminované doby. Je nepochybné, že stupeň nebezpečnosti trestného činu, který soud byl povinen zvažovat při výměře trestu podle tehdy platné právní úpravy (§31 odst. 1 tr. zákona), je mj. ovlivňován celkovou dobou páchání trestného činu. Jestliže v tomto případě je podíl nezákonně zvažované doby páchání skutku na celkové inkriminované době zjevně disproporční (v poměru 2 : 1), nelze než uzavřít, že o vyměřeném trestu vyvstávají oprávněné pochybnosti. Takto vadný způsob vyměřování trestu odporuje zásadám pro ukládání trestu a představuje zásah do základních práv stěžovatele.
31. Ústavní soud pokládá za oprávněnou také námitku obou stěžovatelů, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s otázkou, zda jimi posuzovaný skutek dosahoval takového stupně společenské nebezpečnosti, aby jej bylo možno posuzovat jako trestný čin (ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, požadujícího, aby stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl vyšší než nepatrný).
32. Ústavní soud nehodlá ani v nejmenším zpochybňovat závažnost fenoménu tzv. domácího násilí a potřebu jeho kriminalizace ve skutečně závažných případech. Těmito úvahami se nepochybně řídil zákonodárce při přijímání novely trestního zákona v roce 2004 a Ústavní soud nemá žádný důvod ke zpochybnění tohoto legislativního kroku (srov. namátkou usnesení sp. zn. III. ÚS 1285/08 ze dne 26. 6. 2008 a usnesení sp. zn. III. ÚS 3234/09 ze dne 21. 1. 2010).
33. Zároveň je však třeba i při potírání tohoto závažného společenského jevu zvažovat důsledné respektování principu trestání jako prostředku ultima ratio [v odborné literatuře viz např. Albrecht, P.: Strafrecht - ultima ratio. Baden-Baden: Nomos, 1992; Lüderssen, K. (ed.): Modernes Strafrecht und Ultima-ratio-Prinzip. Frankfurt am Main: Lang, 1990; Pawlik, M.: Person, Subjekt, Bürger. Zur Legitimation von Strafe. Berlin: Duncker & Humblot, 2004]. Tímto principem se musí řídit především zákonodárce, avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákona v praxi orgánů činných v trestním řízení.
34. Ústavněprávní aspekt má tento princip proto, že jeho obsahem je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva [viz též nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 ze dne 2. 6. 2005 (N 116/37 SbNU 489), nález sp. zn. I. ÚS 631/05 ze dne 7. 11. 2006 (N 205/43 SbNU 289), nález sp. zn. II. ÚS 254/08 ze dne 18. 11. 2008 (N 197/51 SbNU 393), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.).
35. Ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereat mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět"). Moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být vyvolány aplikací právní normy (srov. Hassemer, W.: Freiheitliches Strafrecht. Berlin: Philo, 2001, str. 80), a pro takové případy, kdy bezvýjimečné prosazení trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští, za přesně stanovených podmínek, některé výjimky z obecně platných pravidel oficiality a legality. Absolutní teorie trestání, zastávaná např. Kantem, podle níž nutnost trestat zločin je dána pouhým faktem jeho spáchání, je dnes pokládána za překonanou, neodpovídá dnešnímu chápání smyslu trestního práva a účelu trestání.
36. Takovými axiologickými úvahami jsou např. motivována ustanovení §99 a 100 tr. řádu o zákazu výslechu a o právu odepřít výpověď a také ustanovení §163 a 163a tr. řádu o dispozičním právu poškozeného udílet souhlas k trestnímu stíhání. Zejména od 90. let minulého století se v českém trestním řádu začal silně prosazovat princip oportunity, např. cestou tzv. odklonů (podmíněné zastavení trestního stíhání - §307 a násl. tr. řádu, narovnání - §309 a násl. tr. řádu), otevírajících široké možnosti pro mimosoudní vyřizování trestních věcí.
37. Zvláštní ohled je při prosazování zásad oficiality a legality třeba vzít na oběť trestného činu. To zdůraznila v 2. polovině 20. století vědní disciplína viktimologie, která snesla přesvědčivé důkazy o tzv. sekundární viktimizaci. Ukazuje se, že zahájení trestního stíhání může někdy vést k prohloubení konfliktu mezi pachatelem a obětí a k následné eskalaci nebo opakování násilí proti oběti, aniž by státní orgány mohly efektivně tomuto vývoji zabránit. V jiných případech chce oběť i po dokončeném útoku pokračovat v soužití s pachatelem, protože je na něj citově nebo materiálně vázána a obává se (často oprávněně), že zahájení trestního stíhání by pokračování vztahu ohrozilo. Bezpodmínečné zahájení trestního stíhání může oběti způsobovat i další újmy, např. ji vystavuje nežádoucímu zájmu veřejnosti a médií, podrobuje ji stresujícím vyšetřovacím a soudním procedurám apod. Proto se někdy oběť raději s utrpěným příkořím smíří, případně pachateli odpustí a nemá žádný zájem na jeho trestním stíhání. Nezahájení trestního stíhání může přinést oběti i určité výhody, zejména větší naději na odškodnění ze strany pachatele.
38. Všechny tyto argumenty stály u zrodu myšlenky, že poškozeného je třeba vybavit oprávněním, aby alespoň v některých případech mohl disponovat předmětem trestního řízení, tj. aby toliko on mohl iniciovat zahájení trestního stíhání nebo alespoň zabránit zahájení trestního stíhání nebo jeho pokračování. Český zákonodárce realizoval tuto myšlenku zavedením institutu trestního stíhání se souhlasem poškozeného (§163 a 163a tr. řádu); tímto institutem zákonodárce respektuje legitimní zájmy oběti trestného činu, jimž je třeba mnohdy přiznat stejnou důležitost jako společenskému zájmu na postihu kriminality.
39. Zákonná úprava dispozičního práva oběti je velice nesnadná, protože ve hře je několik kolidujících zájmů. Zvlášť kontroverzní je tato záležitost v případech domácího násilí. Nevhodná právní úprava dispozičního práva poškozeného by někdy mohla umožňovat pachateli trestného činu vyvíjet nátlak (výhrůžkami, přemlouváním, citovým vydíráním) na oběť, aby neudělila nebo odvolala svůj souhlas se stíháním. Oběť domácího násilí je postavena do složité a konfliktní situace, protože institut souhlasu ji nutí, aby přebírala odpovědnost za osud pachatele - blízké osoby. Svoboda rozhodování oběti může být ovlivněna také např. nízkým věkem nebo mentálním nedostatkem, materiální tísní apod. Nesnadnost úkolu, jak nalézt pro tyto konfliktní situace odpovídající legislativní řešení, se projevuje v tom, že český zákonodárce právní úpravu souhlasu poškozeného již několikrát novelizoval.
40. Velmi nesnadné je správně vymezit okruh trestných činů, u nichž může poškozený uplatnit dispoziční právo. Je všeobecně uznáváno, že dispoziční právo poškozeného by mělo být omezeno jen na ty trestné činy, jejichž objektem jsou převážně individuální zájmy samotného poškozeného; zpravidla by mělo jít o typově méně závažné trestné činy, u nichž hledisko generální prevence nehraje tak významnou roli.
41. O tom, jak nesnadné je nalézt kritéria pro výběr těch druhů trestných činů, jejichž stíhání je možné jen se souhlasem poškozeného, svědčí i to, že český zákonodárce již několika novelizacemi upravoval jejich katalog, obsažený v §163 tr. řádu, a to jak jeho rozšiřováním, tak naopak zužováním. V odborné literatuře se o vhodnosti tohoto katalogu vedou i nadále diskuse (viz např. Jelínek, J.: Poškozený v českém trestním řízení. Praha: Karolinum, 1998, str. 161-179). Na jistou nelogičnost tohoto výběru poukazuje v nynější ústavní stížnosti také stěžovatel - upozorňuje, že ke stíhání např. trestných činů znásilnění, sexuálního nátlaku nebo nebezpečného pronásledování je vyžadován souhlas poškozeného, zatímco u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zákona, který se pokládá za typově stejně nebo spíše méně závažný než uvedené trestné činy, takový souhlas poškozeného není vyžadován.
42. Lze dodat, že rozkolísaná a nejednotná je také legislativní praxe v zahraničí. Např. v Německu je počet trestných činů, k jejichž stíhání je vyžadován souhlas poškozeného (nyní zahrnuje asi 39 trestných činů), větší než v České republice a obsahuje i některé delikty spadající pod kategorii domácího násilí (např. poškození na těle - Körperverletzung, §223 dStGB, je možné jen na návrh poškozeného - §230 dStGB). V Rakousku je okruh trestných činů stíhatelných jen na návrh nebo se souhlasem poškozeného poněkud užší než v České republice, ke stíhání některých deliktů domácího násilí (např. nebezpečné vyhrožování - gefährliche Drohung, §107 öStBG) je však návrh poškozeného vyžadován. Srovnávání těchto zahraničních úprav je nesnadné, protože definice skutkových podstat jsou velmi rozdílné. Navíc mnohé právní instituty, kterými se v zahraničí dispoziční právo poškozeného upravuje, jako je soukromá trestní obžaloba, absolutní a relativní návrhové delikty apod., české právo nezná.
43. Všechny tyto předchozí úvahy mají význam především pro zákonodárce. Na něm je, aby obecně sladil veřejný zájem na ochraně společnosti na jedné straně a zájem na ochraně oběti před sekundární viktimizací a poškozením jejích legitimních práv. Výsledek tohoto axiologického posouzení vyjadřuje zákonodárce zákonnou úpravou stanovící, jak má být definován delikt domácího násilí, jaká má být procesní úprava stíhání tohoto deliktu a jak široké má být dispoziční právo poškozené osoby udílet souhlas k trestnímu stíhání pachatele.
44. Ústavní soud však pokládá za nezbytné zdůraznit, že analogická kritéria je třeba za jistých okolností uplatnit také při rozhodování soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení při řešení konkrétních trestních věcí. Taková potřeba nastává tehdy, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., aplikovaný v projednávané věci, vyjadřoval takovou situaci slovy, že spáchaný čin vykazuje nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti (§3 odst. 1 tr. zákona). Nový trestní zákon (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) sice takový minimální spodní práh škodlivosti činu nevyjadřuje explicite, nicméně ze samotné povahy věci plyne, že určitá minimální kvantitativní hranice, oddělující právně tolerovatelné činy od činů trestuhodných, existuje. Zákonný prostor pro řešení takových situací poskytuje zásada subsidiarity trestní represe, výslovně zakotvená v §12 odst. 2 nového trestního zákoníku: "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu."
45. Lze doplnit, že takové individuální případy, při nichž vyvstane potřeba, aby spodní práh škodlivosti činu určoval samotný orgán činný v trestním řízení, by měly nastávat v praxi pouze výjimečně. V naprosté většině případů jsou skutkové okolnosti činů natolik standardní a opakující se, že nečiní žádné potíže podřadit je pod znaky, které zákonodárce přesně vyjádřil ve formální definici skutkové podstaty - tak by tomu mělo být pravidelně. Přesto však nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu. K odůvodnění beztrestnosti činu lze v takových mimořádných případech analogicky použít též příbuzných právních institutů, jako jsou např. okolnosti vylučující protiprávnost činu, neboť analogie ve prospěch obviněného je v trestním právu přípustná.
46. Jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege (čl. 39 Listiny). Nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečné zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny).
47. V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily výše uvedená ústavní práva tím, že jednání stěžovatele kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu, byl nepatrný.
48. Jedinečnost případu spočívá zejména ve specifickém charakteru osobních vztahů existujících mezi stěžovatelem a stěžovatelkou. Jde o manžele, mezi nimiž dochází k občasným konfliktům, projevujícím se hádkami, výhrůžkami, slovními urážkami i brachiálním napadáním, které nedosahuje intenzity ublížení na zdraví. Tyto manželské konflikty se však vždy po nějaké době opakovaně urovnávají a je obnovováno společné soužití. Manželství trvá již po velmi dlouhou dobu (31 let) a oba manželé mají zájem na jeho dalším trvání, protože pro ně přináší sociální a ekonomické výhody. Ani zahájené trestní stíhání stěžovatele nevedlo k rozpadu manželství.
49. Stěžovatelka věrohodně prokazuje, že trestní stíhání jejího manžela jí způsobuje závažné sekundární újmy. Výslovně prohlásila, že potrestání jejího manžela by fakticky znamenalo trest i pro ni samotnou, protože by vedlo ke ztrátě manželova zaměstnání a tím k citelnému ohrožení životní úrovně celé rodiny. Mezi manželi došlo k usmíření a oba mají zájem pokračovat ve společném soužití, které je nyní pokojné a oba uspokojuje.
50. Relevantní pro posouzení škodlivosti činu je také ta skutečnost, že čin, pro který byl stěžovatel stíhán, nevedl k žádným závažným následkům, ani při brachiálním násilí nedocházelo k ublížení na zdraví nebo k materiálním škodám. Dvě děti, které v manželství vyrůstaly, jsou již nyní dospělé a žijí samostatně.
51. Je zapotřebí připomenout, že stěžovatelka, vystupující jako poškozená, dala v trestním řízení opakovaně a velmi zřetelně najevo, že si nepřeje, aby trestní stíhání pokračovalo. Poprvé tak učinila dopisem adresovaným státní zástupkyni ze dne 19. 6. 2009 (č. l. 181 trestního spisu), tedy již krátce po zahájení trestního stíhání. Ve prospěch obviněného vypovídala také při hlavním líčení dne 5. 10. 2009 (č. l. 263) a podala odvolání (č. l. 128). O intenzitě jejího zájmu na tom, aby její manžel nebyl potrestán, svědčí i podání ústavní stížnosti, domáhající se zrušení odsuzujícího rozsudku.
52. To vše svědčí o tom, že odsouzením stěžovatele byly silně zasaženy individuální zájmy stěžovatelky. Je zjevné, že v tomto případě došlo k silné kolizi mezi legitimními právy stěžovatelky a mezi společenským zájmem na trestním stíhání. Skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že v daném případě zájmy stěžovatelky svým významem převažují nad zájmem státu potrestat pachatele trestného činu.
53. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
54. Bude na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle §314h a násl. tr. řádu.