ECLI:CZ:US:2011:3.US.2606.11.1
sp. zn. III. ÚS 2606/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. T. (dř. K.), právně zastoupené Mgr. Martinou Nacherovou Goldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Králodvorská 1084/10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2011 sp. zn. 5 T 12/2010 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2011 sp. zn. 7 To 63/2011, za účasti Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem vycházejícím z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 2 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla stěžovatelka rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2008 sp. zn. 3 T 2/2008 společně s obviněnými M. K. a F. K. uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tehdy platného zákona č. 140/1961, trestního zákona (dále jen "tr. zák."), za nějž jí byl uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání sedmnáct a půl roku, pro jehož výkon byla stěžovatelka zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Trestného činu vraždy se stěžovatelka dle zjištění nalézacího soudu dopustila (zkráceně řečeno) tak, že ze zištných pohnutek vymyslela, naplánovala a zorganizovala usmrcení poškozeného R. S., k němuž došlo v noci z 1. 6. 2007 na 2. 6. 2007 v Karlových Varech v pronajatém bytě v Zeyerově ulici, kam byl poškozený vylákán a kde byl před smrtí brutálním způsobem trýzněn spolupachateli stěžovatelky. Odvolání v uvedené trestní věci zamítl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. 7 To 15/2009. Následné dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud jako neopodstatněné usnesením sp. zn. 11 Tdo 1374/2009 ze dne 25. 5. 2010. Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatelky proti citovaným rozhodnutím usnesením ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2716/10.
Dne 12. 11 2010 podala stěžovatelka návrh na povolení obnovy řízení v uvedené trestní věci, který však Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením ze dne 2. května 2011 podle §283 písm. d) trestního řádu zamítl jako nedůvodný. Stížnost proti tomuto usnesení byla rovněž zamítnuta jako nedůvodná v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011. Tato dvě usnesení jsou napadena nyní podanou ústavní stížností.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka opětovně popřela, že by se trestného činu dopustila. Stěžovatelka shrnula poznatky, které o její trestní věci po právní moci odsuzujícího rozsudku získal pověřený člen občanského sdružení "Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun" (dále jen "spolek Šalamoun") Ing. Z. J., který ve výkonu trestu navštívil a "vytěžil" její spoluobviněné K. a K. a bývalou obchodní partnerku Ž. R. Dle názoru stěžovatelky mají uvedené poznatky Ing. J. charakter důkazů odůvodňujících povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka má za to, že v řízení o návrhu na povolení obnovy došlo ze strany obecných soudů k závažným pochybením, která odůvodňují kasační zásah Ústavního soudu.
Stěžovatelka předně vznáší námitky ohledně zajištění svého práva na obhajobu. Stěžovatelka požádala o ustanovení obhájce; nepočítala však s tím, že jí bude jako obhájce ustanoven opět advokát Mgr. Z. H., který ji obhajoval v původním řízení. Stěžovatelka procesní taktiku tohoto obhájce nepovažuje za správnou. Oznámení o ustanovení Mgr. H. jako obhájce pro řízení o povolení obnovy dle §277 a násl. tr. řádu nebylo stěžovatelce doručeno s dostatečným časovým odstupem před konáním veřejného zasedání, takže stěžovatelka nedostala náležitý prostor k projednání svých námitek vůči osobě ustanoveného obhájce. Stěžovatelka vyjádřila obsáhlou kritiku postupu uvedeného obhájce, který, ač neměl na vyvolání řízení o povolení obnovy žádnou účast, "z neznámých důvodů se domáhal, aby si jej stěžovatelka zvolila jako obhájce". Stěžovatelka marně žádala, aby jí byla jako obhájkyně ustanovena advokátka JUDr. D. K. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí byl advokát Mgr. H. obecným soudem "vnucen" proti její vůli, ač k němu již neměla důvěru. Obecný soud pochybil, pokud námitku stěžovatelky proti osobě ustanoveného obhájce postoupil Mgr. H. k vyjádření, neboť jednání o přidělení advokáta mělo probíhat pouze mezi stěžovatelkou a soudem. S ohledem na uvedené má stěžovatelka za to, že na začátku veřejného zasedání konaného 2. května 2011 nebyla v rozporu s požadavkem nutné obhajoby zastoupena.
Dále stěžovatelka kritizuje postup krajského soudu, který v průběhu dokazování pominul přílohu návrhu stěžovatelky - dopis člena spolku Šalamoun, Ing. Z. J., ani nepřipustil výslech tohoto svědka, ač právě tento svědek prý mohl soudu odhalit informace zásadní pro rozhodnutí o povolení obnovy. Dále stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s hodnocením své výpovědi u veřejného zasedání nalézacím soudem jako účelové a nepravdivé; toto hodnocení v písemném odůvodnění napadeného usnesení je v údajném rozporu s vyjádřením předsedy senátu v průběhu veřejného zasedání a svědčí o jeho podjatosti.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zdůraznil charakter obnovy řízení jako mimořádného opravného prostředku, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. V řízení obnovovacím (iudicium rescidens) se vychází ze správnosti pravomocných rozhodnutí. Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ust. §277 a násl. tr. řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. §278 odst. 1 tr. řádu. Za známku takové libovůle nelze považovat zamítnutí důkazních návrhů z hlediska obnovy řízení zjevně irelevantních. Jde zejména o návrhy na provedení těch důkazů, které již byly v původním řízení provedeny, případně je-li změna jejich obsahu z povahy věci vyloučena. Jde však také o důkazy zdánlivé - návrhy na dokazování, jehož výsledkem vůbec nemůže být změna skutkových zjištění v obnoveném řízení.
V projednávané věci měly mít charakter nových důkazů změněné výpovědi odsouzených K. a K. Tito odsouzení ve veřejném zasedání v postavení svědků vypovídali shodně jako v původním řízení a krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč se jako zcela nadbytečné jeví výslechy osob, které o rozhodných skutečnostech údajně slyšely uvedené odsouzené vyprávět ve výkonu trestu jakési odlišné verze. Malý důkazní význam takových zprostředkovaných svědectví při nezměněných výpovědích spolupachatelů stěžovatelky považuje Ústavní soud za evidentní. Známky libovůle Ústavní soud neshledal ani v podrobně a logicky odůvodněném hodnocení výpovědi samotné stěžovatelky, jak je provedl krajský soud.
Ve světle spisového materiálu (spis vedený u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 12/2010), který si Ústavní soud vyžádal, se jako zcela neopodstatněné jeví rovněž námitky stěžovatelky ohledně zajištění práva na obhajobu. Ze spisu je patrný zcela jiný vývoj, než jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti. Stěžovatelka přípisem krajskému soudu ze dne 21. 4. 2011 požadovala, aby jí byla namísto Mgr. H. ustanovena obhájkyní advokátka JUDr. D. K., pouze s lakonickým odůvodněním, že k Mgr. H. již stěžovatelka postrádá důvěru. Je zřejmé, že bez splnění podmínek dle §40, 40a tr. řádu mohl obecný soud jen stěží rozhodnout o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování, nemluvě o laickém požadavku na ustanovení JUDr. K. Z obsáhlých podání založených ve spise je patrné, že aktivisté občanského sdružení Spolek Šalamoun nebyli srozuměni s osobou ustanoveného obhájce, neboť usilovali, aby byl stěžovatelce obecným soudem "přidělen" obhájce jiný, s tímto sdružením ochotněji spolupracující. Ustanovený obhájce Mgr. H. Spolku Šalamoun nevyhovoval, neboť tento advokát s nimi údajně odmítal spolupracovat podle jejich představ, naopak, hodlal je prý z tohoto řízení "vytlačit", sám řízení "opanovat" a "prosadit v něm svůj vlastní koncept" (viz dopis Spolku Šalamoun na č. l. 38 a násl. spisu krajského soudu). Požadavky občanského sdružení byly ovšem zcela v rozporu s postupem předpokládaným dle §38 až §39 tr. řádu; naopak ustanovený obhájce konal zjevně toliko svou povinnost, vyplývající z platných předpisů. Stěžovatelka sama teprve u veřejného zasedání prohlásila, že si namísto ustanoveného advokáta na plnou moc zvolila obhájkyni advokátku JUDr. A. V. Krajský soud stěžovatelku poučil o možnosti odročení, aby byla zachována pětidenní lhůta k přípravě veřejného zasedání. Stěžovatelka však trvala na tom, aby byl její návrh neprodleně projednán, což se také za účasti zvolené obhájkyně stalo.
Ústavní pořádek negarantuje obviněnému právo na to, aby mu byl soudem ustanovován obhájce podle jeho volby či aby bylo ustanovení měněno bez důležitých důvodů, pouze na základě vágně vysloveného, nijak blíže neodůvodněného nedostatku sympatií. Obviněnému nic nebrání, aby si na místo ustanoveného obhájce zvolil jiného a případně žádal o to, aby náklady takového zastoupení nesl stát (za podmínek dle §33 odst. 2, odst. 4 tr. řádu, resp. §151 odst. 6 tr. řádu). Přesně tak stěžovatelka v posledku postupovala a obecný soud její vůli respektoval.
Protože Ústavní soud žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky nezjistil, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu