ECLI:CZ:US:2011:3.US.2703.11.1
sp. zn. III. ÚS 2703/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. I., Ph.D., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mrajcou, advokátem v Brně, Tuřanka 34, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 5 To 172/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2011 č. j. 91 T 123/2010-372. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §174 odst. 1 trestního zákoníku. Za toto jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvaceti šesti měsíců. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho základního práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že současně s ústavní stížností podává i dovolání, neboť na rozdíl od civilního řízení není jednoznačně stanoveno, že by lhůta pro podání ústavní stížnosti počínala běžet až po případném doručení rozhodnutí o dovolání.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. Jedním z důvodů, pro který je ústavní stížnost nepřípustná, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí o nich.
Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3394/10 uvedl, že "dovolání podané podle ustanovení §265a odst. 1 a 2 trestního řádu nemusí být vždy vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§265b odst. 1 trestního řádu) posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je přitom primárně věcí samotného obviněného, aby posoudil, zda námitky, které má vůči rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo soudu prvního stupně), lze "efektivně" uplatnit v dovolání, nebo zda se může obrátit "přímo" na Ústavní soud (zodpoví-li ovšem danou otázku nesprávně, může Ústavní soud jeho postup shledat jako "nevyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítnout). Jestliže však dojde k uplatnění dovolání souběžně s ústavní stížností, pak je zřejmé, že soudní řízení nadále probíhá, a tedy že dotčený subjekt dosud jím podaný mimořádný opravný prostředek plně nevyčerpal (pod pojmem "vyčerpání" totiž není možno rozumět pouhé podání příslušného prostředku, ale je jím míněna i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižší soudní instanci). Až na případy předpokládané ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, které představuje (v určitém smyslu) jednu z výjimek z principu subsidiarity ústavní stížnosti, platí, že ústavní stížnost lze projednat teprve poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Úkolem Ústavního soudu není obecně napravovat případná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je tento soud povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní; ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a zásadně proti němu musí (též) směřovat, přičemž v řízení, jež probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.
Ústavní soud v citovaném usnesení dodal, že otázku, zda námitky, obsažené v podaném dovolání, naplňují některý z dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 trestního řádu, je oprávněn posoudit toliko Nejvyšší soud. Pokud by Ústavní soud k tomuto kroku přistoupil sám, nepřípustně by tím, v rozporu s výše vyloženými zásadami ústavněprávního přezkumu, zasahoval do činnosti obecné justice. Na druhé straně vyčkáváním na rozhodnutí dovolacího soudu by Ústavní soud zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Stěžovatel může poté, co bude Nejvyšším soudem o jeho dovolání rozhodnuto, podat novou ústavní stížnost, v níž bude moci mimo jiné rovněž zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud jeho dovolání nevyhoví, bude stěžovatel mít zachovánu lhůtu pro podání ústavní stížnosti nejen ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž i ve vztahu k rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího (k variantám možného rozhodování Nejvyššího soudu a vlivu výsledku dovolacího řízení na běh lhůty k podání ústavní stížnosti srov. podrobně již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3394/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Z důvodů výše vyložených Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu