ECLI:CZ:US:2011:3.US.2776.11.1
sp. zn. III. ÚS 2776/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti J. Z., zastoupené JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, náměstí Přemysla Otakara II. 186/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2011 č. j. 11 Cmo 69/2011-122 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 54 Cm 34/2010-90, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a Roženský a spol. v. o. s., IČ: 25944568, se sídlem Staré Hradiště, Brozany 136, a Zeus - Pardubice, s. r. o., IČ: 47454563, se sídlem Praha 3, Na Rovnosti 2244/5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace návrhu a řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. září 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení nepřípustnosti prodeje zástavy tvořené nemovitostmi v jejím vlastnictví, konkrétně budovy č. p. 7 - objektu k bydlení, dále pozemku st. p. č. 21 - zastavěná plocha a nádvoří (na kterém se nachází uvedená budova), pozemku p. č. 13 - zahrada, pozemku p. č. 14 - zahrada, pozemku p. č. 186/3 - orná půda, pozemku p. č. 235/22 - trvalý trávní porost, všech zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 25 pro obec a k. ú. Bezděkov, vedeném Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice (dále jen "předmětné nemovitosti"), ve veřejné dražbě, která se podle dražební vyhlášky č. 510/2009 ze dne 18. září 2009 měla uskutečnit dne 30. října 2009. K provedení této dražby mělo dojít na základě návrhu prvně uvedeného vedlejšího účastníka, který jej podal jako správce konkurzní podstaty úpadce M. Z., bývalého manžela stěžovatelky, podle §17 odst. 1 a 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném před 1. lednem 2008. Na základě zástavní smlouvy ze dne 21. března 1994, kterou uzavřela stěžovatelka s Bankovním domem Skala, a. s. jako zástavním věřitelem, bylo totiž k předmětným nemovitostem zřízeno zástavní právo k zajištění závazku úpadce z téhož dne uzavřené úvěrové smlouvy mezi ním a uvedenou společností. Nepřípustnost předmětné dražby odůvodňovala stěžovatelka mj. neplatností uvedené zástavní smlouvy, jakož i porušením §13 zákona o veřejných dražbách, neboť nebyla informována o znaleckém šetření, ani vyzvána k poskytnutí součinnosti znalci, ani k doložení jakýchkoliv dokladů o nemovitostech. Z tohoto důvodu měla pochybnosti o objektivitě stanovené ceny nemovitostí.
3. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích žalobu stěžovatelky zamítl svým rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010 č. j. 54 Cm 34/2010-90. Ve svém odůvodnění uvedl, že v dané věci se jednalo o dražbu na návrh správce konkursní podstaty za účelem zpeněžení majetku, který byl sepsán do konkursní podstaty a který z ní nebyl vyloučen, tedy o dražbu dobrovolnou. Žalobu na určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě podle §166 odst. 1 občanského zákoníku lze ale podat jen v případě dražby nedobrovolné, která je prováděna na návrh zástavního věřitele. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. května 2010 sp. zn. 21 Cdo 601/2009. Krajský soud zároveň poznamenal, že v dané věci se stěžovatelka mohla bránit i bránila žalobou na vyloučení věci z konkursní podstaty. Námitku ohledně stanovení ceny nemovitostí s odkazem na ustanovení zákona o veřejných dražbách považoval za bezpředmětnou.
4. S uvedenými právními závěry se ztotožnil i Vrchní soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 26. května 2011 č. j. 11 Cmo 69/2011-122 zamítl odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru je žaloba na určení neplatnosti prodeje zástavy podle §166 odst. 1 občanského zákoníku možná jen proti zástavnímu věřiteli a dražebníkovi, což ovšem v projednávané věci není možné, neboť dražbu nenavrhl zástavní věřitel. Zároveň dodal, že platností předmětné zástavní smlouvy se jako předběžnou otázkou opakovaně zabývaly soudy v řízení o žalobě na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty a opakovaně dovodily, že tato smlouva neplatná není, pročež o tomto závěru nebyl důvod pochybovat ani v dané věci. Námitku porušení §13 zákona o veřejných dražbách neshledal důvodnou, neboť z tohoto ustanovení nevyplývá povinnost odhadce provést odhad ceny předmětu dražby za přítomnosti vlastníka věci (osoby, která má věc v držení), ani to, že by výzva k součinnosti s odhadcem byla podmínkou, bez níž nelze odhad ceny provést. Případný nesouhlas stěžovatelky se stanovenou cenou na správnosti postupu soudu prvního stupně nic nemění.
5. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že prvně uvedený vedlejší účastník nezajistil ocenění jejích nemovitostí v souladu se zákonem a soudy takovémuto ocenění poskytly ochranu. Jak uvádí ve své stížnosti, je si vědoma, že pokud někdo uzavře platnou zástavní smlouvu, musí být připraven na situaci, kdy bude zbaven svého vlastnického práva k zastavené věci k uspokojení práv zástavního věřitele. Sama sice zastává názor o neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, na což upozorňovala již v předchozích řízeních (kromě řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě se v minulosti rovněž žalobou domáhala vyloučení nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce), i kdyby ji však bylo možné považovat za platnou, její práva jako vlastníka věci musí být chráněna neméně jako práva osoby ze zástavního vztahu oprávněné. V dané věci přitom k jejich porušení došlo tím, že předmětné nemovitosti byly oceněny bez součinnosti s vlastníkem věci, a tedy v rozporu s §13 zákona o veřejných dražbách, který ocenění jiným způsobem umožňuje teprve poté, co vlastník věci takovouto součinnost odmítl poskytnout.
II.
Vlastní posouzení
6. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 54 Cm 34/2010, přezkoumal v rozsahu uplatněných námitek, zda napadenými rozsudky nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Dospěl přitom k následujícím závěrům.
7. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka v řízení před obecnými soudy opakovaně namítala neplatnost jí uzavřené zástavní smlouvy a porušení §13 zákona o veřejných dražbách, a to z důvodu nesprávného odhadu ceny předmětných nemovitostí pro účely jejich zpeněžení ve veřejné dražbě a odepření možnosti její součinnosti při provedení tohoto odhadu. Spatřuje-li ale porušení svého základního práva v tom, že obecné soudy neposoudily tyto její námitky v řízení o určení nepřípustnosti prodeje zástavy ve veřejné dražbě podle §166 odst. 1 občanského zákoníku, tak takovéto argumentaci Ústavní soud přisvědčit nemůže. V první řadě je třeba zdůraznit, že stěžovatelka neuvádí žádné důvody, které by v rovině ústavněprávní zpochybňovaly právní závěry obecných soudů, vyjádřené rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 601/2009, podle nichž se lze uvedenou žalobou domáhat určení neplatnosti jen v případě veřejné dražby prováděné na návrh zástavního věřitele, nikoliv však dražby dobrovolné. K přehodnocení tohoto výkladu "podústavního" práva by přitom byl Ústavní soud povolán toliko tehdy, pokud by v jeho důsledku mohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky, např. v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). V dané věci se však o takovýto případ nejedná. Zároveň nelze opominout, že stěžovatelka měla jiné možnosti ochrany svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a to podáním žaloby na jejich vyloučení z konkurzní podstaty podle §19 zákona o konkurzu a vyrovnání, což stěžovatelka i učinila, nebo uplatněním náhrady případné škody vůči dražebníkovi ve smyslu §63 zákona o veřejných dražbách. Měla tedy k dispozici právní prostředky, kterými se mohla proti tvrzenému nezákonnému postupu při provádění předmětné veřejné dražby bránit.
8. Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními nebyla porušena základní práva stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jan Musil
předseda senátu