ECLI:CZ:US:2011:3.US.2844.11.1
sp. zn. III. ÚS 2844/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. RNDr. J. M., DrSc., zastoupeného JUDr. Drahomírem Růčkou, advokátem v Broumově, Máchova 155, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. Ult 3/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 9. 2011 stěžovatel brojil proti nečinnosti Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 2 T 9/2000, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. Ult 3/2011 s tím, že vrchní soud "v novém usnesení stanoví [městskému soudu] přiměřenou lhůtu k rozhodnutí o návrhu [stěžovatele] v neveřejném zasedání".
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel se návrhem ze dne 13. 9. 2010 domáhal, aby městský soud postupem podle §465 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") rozhodl, že podle §419 trestního zákoníku nevykoná část trestu. Městský soud prostřednictvím předsedkyně senátu na tento návrh reagoval přípisem ze dne 14. 10. 2010, v němž stěžovateli oznámil, že podle §419 trestního zákoníku nelze postupovat, neboť trestný čin, kterým byl uznán vinným, je nadále trestným činem. Podáním ze dne 19. 11. 2010 se stěžovatel domáhal posouzení své věci v neveřejném zasedání a vydání rozhodnutí, proti němuž by byla přípustná stížnost. Městský soud přípisem ze dne 30. 3. 2011 stěžovateli vysvětlil svůj procesní postup i věcné důvody pro nevydání rozhodnutí podle §419 trestního zákoníku. Napadeným usnesením vrchního soudu byl podle §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích zamítnut návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu - rozhodnutí podle §419 trestního zákoníku.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na §18 trestního zákoníku s tím, že vzhledem k tomuto ustanovení některé činy, které byly dříve dle trestního zákona trestné, nemusí již trestnými činy být podle trestního zákoníku. S ohledem na nový přístup zákonodárce je prý třeba nově posoudit rozsudek vrchního soudu ze dne 27. 2. 2007 sp. zn. 6 To 20/2006, kde uvedený soud ve výroku nově (proti rozsudku soudu prvního stupně) vyjádřil jednak možný podíl dalších osob na spáchání trestného činu podvodu, jednak přesněji subjektivní stránku trestného činu. Dále pak se v něm vrchní soud zabýval problematikou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, a ač tvrdil, že obžalovaní postupovali po předchozí vzájemné dohodě, neodsoudil je jako spolupachatele. Nelze tudíž ke stěžovatelově tíži připsat činy, které jsou ve skutkové větě vymezeny u ostatních odsouzených, navíc některé odsouzené vrchní soud shledal vinnými trestným činem podle §250 odst. 3 trestního zákona, jehož skutková podstata se liší od trestného činu podle §250 odst. 4 trestního zákona, kterým byl on uznán vinným. To má ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona jeho spolupachatelství vylučovat. Městský soud (v již zmíněných přípisech předsedkyně senátu) převzal skutková zjištění vrchního soudu, ale již nepřihlédl k tomu, že vrchní soud stěžovatele odsoudil jako pachatele, který trestný čin spáchal sám. To má dle stěžovatele za následek, že při posuzování trestnosti jeho jednání je třeba s ohledem na možnou aplikaci §419 trestního zákoníku posuzovat pouze ty činy, které byly připsány jemu, a nelze přihlížet k jednáním ostatních společně odsouzených; městský soud tímto způsobem ale nepostupoval, a tudíž prý správně nepochopil záměr zákonodárce. Stěžovatel také tvrdí, že z rozboru jeho činů vyplývá, že při spáchání dílčích činů, jak jsou uvedeny ve skutkové větě, neznal ani nepředpokládal jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu podvodu podle §250 odst. 4 trestního zákona. Jednal tak ve stavu skutkového omylu, jak jej zavedl trestní zákoník, nikoliv tedy úmyslně (§18 odst. 1 trestního zákoníku), a tudíž jeho čin podle §13 odst. 2 trestního zákoníku nepodléhá trestní odpovědnosti, resp. od 1. 1. 2010 není trestným činem. V této souvislosti upozorňuje, že vrchní soud jeho činy z hlediska možného skutkového omylu neposuzoval, což bylo způsobeno nedostatkem právní úpravy omylu. Právě tato absence, způsobující teoretické i praktické nejasnosti, vedla zákonodárce k tomu, aby v novém trestním zákoníku upravil některé případy skutkového omylu. Konečně stěžovatel tvrdí, že posouzení toho, zda předmětný čin je nadále trestným činem, musí učinit podle §465 odst. 1 tr. ř. senát v neveřejném zasedání a stěžovateli náleží dle §465 odst. 4 tr. ř. proti takovému rozhodnutí stížnost. Stěžovatel v této souvislosti vytýká vrchnímu soudu, že v napadeném rozhodnutí aproboval postup městského soudu, ačkoliv byl v rozporu s trestním řádem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatel jednak namítá, že městský soud nepostupoval z procesního hlediska správně, jestliže jeho podání vyřídil pouze přípisem, a jednak že jeho věc posoudil z hlediska ustanovení §419 trestního zákoníku chybně. Z dopisu městského soudu ze dne 30. 3. 2011, který byl přiložen k ústavní stížnosti, je patrno, že se uvedený soud oběma otázkami podrobně a opakovaně zabýval (viz sdělení městského soudu ze dne 19. 10. 2010 a 30. 3. 2011) a své závěry řádně zdůvodnil, přičemž se vypořádal s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil ve svých podáních ze dne 13. 9. 2010 a 19. 11. 2010. Na základě stěžovatelova návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu vrchní soud posoudil již zmíněnou procesní otázku, kterou stěžovatel znovu předestírá v ústavní stížnosti, a v napadeném usnesení dospěl k závěru, že "v daném případě se nejedná o rozhodnutí podmíněné návrhem odsouzeného či jiné oprávněné osoby, ale učiní je z úřední povinnosti soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, ovšem výhradně za předpokladu takové změny trestního zákona, v důsledku které čin, za který byl před nabytím účinnosti nového trestního zákona nebo změny předchozího trestního zákona byť nepravomocně uložen trest, již není trestným činem [...]". Z výše uvedeného je zřejmé, proč městský
soud - dospěl-li k závěru, že nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o tom, že stěžovatel trest nebo jeho zbytek nevykoná, řízení nezahájil. Dále se pak vrchní soud vyjádřil k otázce, proč se nemůže zabývat věcnou stránkou, nicméně tak učinil, a ani v tomto ohledu žádné pochybení na straně městského soudu neshledal.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích poukazoval na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí.
Vyjde-li Ústavní soud z výše uvedených zásad, pak musí konstatovat, že otázku, zda je soud oprávněn (a povinen) vydávat také rozhodnutí, že se trest (nebo jeho nevykonaný zbytek) vykoná, musí řešit soudy obecné. Tyto soudy pak dospěly k závěru, že tomu tak není, a to vzhledem ke skutečnosti, že se zde řízení zahajuje z úřední povinnosti. Ústavní soud by mohl zasáhnout toliko v případě, že tento závěr vyústil v postup zakládající porušení některého z principů spravedlivého procesu, jenž na věc - s ohledem na (specifickou) povahu daného rozhodování - může dopadat. V daném případě se jedná o posouzení (v podstatě jediné) právní otázky, a proto Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel měl možnost v daném "řízení" hájit svá práva, konkrétně zda mohl dostatečně před soudem právně argumentovat. Jak přitom plyne z výše uvedeného, stěžovatel v tomto ohledu zkrácen nijak nebyl.
Jde-li o námitku věcné nesprávnosti interpretace a aplikace §419 trestního zákoníku, Ústavnímu soudu nepřísluší tuto otázku řešit, ledaže daný rozhodovací proces je stižen natolik závažnými pochybeními, že by to představovalo porušení ústavnosti. Městský soud ve svých přípisech poukázal na to, že (již) za účinnosti trestního zákona trestněprávní teorie případ tzv. skutkového omylu znala (přičemž jej vyvozovala z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu) a také ho používala. Z uvedeného a dalších souvislostí je zřejmé, že městský soud byl toho názoru, že se i před účinností trestního zákoníku uplatňovala tatáž pravidla, jaká nyní plynou z jeho ustanovení §18, a tedy že stěžovatelovo jednání by bylo trestné bez ohledu na změny v právní úpravě. Ústavní soud nemá, co by prima facie městskému soudu mohl vytknout, když ani sám stěžovatel ústavnost (a vlastně ani správnost) tohoto klíčového východiska relevantním způsobem nezpochybnil. Vzhledem k tomu se jeho postup jeví jako snaha o revizi odsuzujícího rozsudku, k čemuž však ustanovení §419 trestního zákoníku evidentně neslouží.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu