ECLI:CZ:US:2011:3.US.2888.10.1
sp. zn. III. ÚS 2888/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) - ze dne 10. února 2011 sp. zn. III. ÚS 2888/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Toyota Financial Services Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Bavorská 2662/1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010 č. j. 24 Co 261/2010-241, kterým byl zamítnut návrh na nařízení exekuce a uložena stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010 č. j. 24 Co 261/2010-241 se ve výrocích II, III a IV zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka navrhuje, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") Ústavní soud zrušil výroky III a IV v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud"), vydaného v rámci exekučního řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 2. 2010 č. j. 7 Nc 2755/2009-223 tak, že zamítl stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2000 č. j. Sm 243/2000-7, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006 č. j. 47 Cm 57/2004-70 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008 č. j. 12 Cmo 368/2007-140 k vymožení její pohledávky ve výši 582 511 Kč spolu s 6% úrokem z prodlení od 4. 3. 2000 do 19. 3. 2003 ve výši 106 384,06 Kč, odměny ve výši 1 942 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 37 548 Kč (výrok I). Stěžovatelce dále uložil povinnost zaplatit povinnému J. K. na nákladech odvolacího řízení částku 27 696 Kč (výrok III), soudní exekutorce JUDr. Ingrid Švecové na nákladech exekuce částku 7 800 Kč (výrok IV) a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal (výrok II).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dovozuje, že napadené rozhodnutí je ve svých výrocích III a IV protiústavní, jelikož stojí v kolizi s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495). Upozorňuje, že - obdobně jako v poukazované věci - návrh na zahájení exekučního řízení podala dne 18. 3. 2003 v "dobré víře ve správnost vyznačení doložky o právní moci" na směnečném platebním rozkazu a důvodem ke změně usnesení soudu prvního stupně bylo zjištění odvolacího soudu, že exekuční titul nabyl právní moci a vykonatelnosti až po dni podání uvedeného návrhu. V širších souvislostech pak stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289), nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173), nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317), nález sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), resp. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254).
II.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti (coby účastník řízení před Ústavním soudem) toliko uvedl, že stěžovatelčina práva garantovaná v ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny napadeným usnesením zasažena nebyla.
Soudní exekutorka JUDr. Ingrid Švecová práva podat vyjádření k návrhu nevyužila.
Vedlejší účastník ve vyjádření, podaném bez zastoupení advokátem, uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou.
Protože tato vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, s nimiž by stěžovatelka nebyla seznámena, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům řízení k replice.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
IV.
Ústavní soud poté, co shledal, že jsou splněny podmínky podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu pro upuštění od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
V.
Za určující Ústavní soud pokládá, že totožnou právní otázku, již stěžovatelka nyní otevřela, posuzoval např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21) a - stěžovatelkou dovolávaném - nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08. V nálezu posléze jmenovaném - též s poukazem na presumpci správnosti aktů státu - konstatoval, že: "soud je tedy povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy), a v takovém kontextu je mezi zvažované skutečnosti třeba zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, protože orgánem veřejné moci (soudem) byl exekuční titul označen za vykonatelný. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že uvedené záruky platí i pro povinného. Proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně."
Tyto závěry se plně vztahují i na nyní projednávanou věc a jsou pro Ústavní soud zde závazné, neboť čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do jeho poměrů, není-li zde kvalifikovaný důvod k odchylce.
V podrobnostech proto postačí na shora označená rozhodnutí Ústavního soudu, jež jsou jak soudu, tak stěžovatelce známy, odkázat; i z dalších tam obsažených důvodů napadené rozhodnutí odvolacího soudu očividně neobstojí.
VI.
K tezi citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08, že "proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně", lze poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 133/10 ze dne 4. 3. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz); zde Ústavní soud aproboval použití ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") v obdobných souvislostech (se zřetelem k postupu oprávněného vycházejícího z nesprávně vyznačené doložky právní moci), na jehož základě odvolací soud náhradu nákladů řízení povinnému nepřiznal.
Avšak ani aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nemusí vést ještě k finálnímu - spravedlivému - vypořádání; není pak bez významu, co v usnesení ze dne 26. 9. 2007 sp. zn. 20 Cdo 923/2007 dovodil Nejvyšší soud, pakliže konstatoval, že "... vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které dosud není pravomocné, je ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nesprávným úředním postupem a stát odpovídá za zákonem stanovených podmínek za škodu, která vznikla, byl-li na základě takto vyznačené doložky právní moci podán návrh na soudní výkon rozhodnutí". Obdobně Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 8. 7. 1997 sp. zn. 6 Co 704/97, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 1998 pod č. 42, dal najevo, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, je i vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud pravomocné.
Tyto úvahy se zde prezentují jen proto, že při novém rozhodování o nákladech řízení k nim, jako představitelným důsledkům (a pro jejich případné budoucí uplatnění), odvolací soud bezpochyby přihlédne.
VII.
Řečené vede k závěru shodnému s tím, jenž byl vysloven v předchozích obdobných věcech, že Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením práva stěžovatelky garantovaná v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny skutečně porušil. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v napadených výrocích zrušil. Současně zrušil i výrok II, neboť s nimi souvisí, jelikož právní názor, který soud bude aplikovat, dopadá i do jím postižených procesních poměrů.