ECLI:CZ:US:2011:3.US.2888.11.1
sp. zn. III. ÚS 2888/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem AK se sídlem v Praze 2, Legerova 44 proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2011 č. j. 23 Cdo 1488/2009-453, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2008 č. j. 12 Cmo 127/2008-424 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2007 č. j. 5 Cm 34/2001-360, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností dne 29. září 2011 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla rozhodnutími napadenými ústavní stížností porušena jeho ústavně zaručená základní práva a to na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, včetně otázky dokazování a hodnocení důkazů.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva došlo tím, že rozhodnutí obecných soudů vychází se skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dále stěžovatel tvrdil, že obecné soudy postupovaly formalisticky a nesprávně právně věc posoudily a v řízení byla porušena jeho procesní práva jako účastníka řízení.
Pojistnou smlouvu s Českou pojišťovnou a.s. uzavřela Š. B., která stěžovateli postoupila pohledávku, a tím získal aktivní legitimaci k podání žaloby na plnění práv z pojistné smlouvy. V daném případě se jednalo o nárok stěžovatele na odškodnění, neboť nákladní auto přepravující spotřební elektroniku bylo cestou z Prahy do Šumperka přepadeno a zboží bylo odcizeno. V ústavní stížnosti stěžovatel znovu nesouhlasil se závěry soudů, že nedošlo k pojistné události, nebylo prokázáno vlastnické právo k předmětnému zboží tj. elektronice a nebyla uzavřena přepravní smlouva.
Stěžovatel odmítl závěry obecných soudů a tvrdil, že nesprávně právně posoudily věc a dle jeho názoru překrucovaly zcela jednoznačné skutečnosti a záměrně vyhledávaly argumenty pro zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že řízení před obecnými soudy trvalo neúměrně dlouho z důvodu jejich liknavosti (skončilo až v roce 2008), stěžovatel nemá již možnost domáhat se nároku na náhradu škody u přepravce z důvodu promlčení. Jeho jedinou možností je domoci se svých práv v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny a ani rozhodnutí dovolacího soudu není správné (nezodpověděl a nevyřešil všechny námitky) a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou domáhal proti České pojišťovně a.s. zaplacení částky 6 036 918,- Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění za ztrátu zboží při přepravě v roce 1999.
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. srpna 2007 (5 Cm 34/2001-360) zamítl žalobu, rozhodl o náhradě nákladů řízení, uložil žalobci zaplatit České republice náhradu znalečného. Toto rozhodnutí bylo vydáno poté, co byl předchozí rozsudek zrušen odvolacím soudem.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008 (12 Cmo 127/2008-424) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel podal dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 25. května 2011 (23 Cdo 1488/2009-453) tak, že dovolání stěžovatele podle ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl. Poukázal na správnost závěrů nižších soudů a odkázal na svou předchozí judikaturu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. K tomu dojde zpravidla, pokud jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud obecné soudy neposoudily ústavně konformně konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací podústavního (hmotného) práva obecnými soudy; stěžovatel má odlišný názor na uzavření přepravní smlouvy a vznik plnění z pojistné smlouvy. Interpretace a aplikace podústavního práva je však věcí obecných soudů a v rámci jejich soustavy je možno se domáhat jeho ochrany, což se nepochybně stalo. Ústavní soud tak pouze zkoumal, zda soudy neaplikovaly podústavní hmotné právo svévolně a zda v interpretaci nevykročily z ústavních mezí.
Prvostupňový a odvolací soud provedly ve věci rozsáhlé dokazování jedné z rozhodných skutečností, a to, zdali zboží bylo předáno k přepravě dopravci. Dokazování bylo provedeno výslechem svědků a listinnými důkazy. Důkazy byly hodnoceny nejprve jednotlivě a potom ve vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlédly ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci v souladu s ustanovení §132 o. s. ř. Soudy např. uvedly, proč vyhodnotily výpověď svědka jako nevěrohodnou při nakládce zboží (svědek H.), obdobně vyhodnotily rozpory ve výpovědi svědkyně B. K tomuto poznatku dospěly i na základě hodnocení poznatků získaných z jiných důkazů, kdy vyšlo najevo, že některé položky odcizeného a ztraceného zboží byly uplatněny v jiné pojistné události u další pojišťovny atd.
Ústavní soud považuje za nadbytečné opakovat argumentaci obecných soudů, proč stěžovateli nevznikl nárok na pojistné plnění dle §797 obč. zák. (ve znění ke dni uzavření pojistné smlouvy), neboť nedošlo k pojistné události. Rozhodující pro posouzení nároku stěžovatele na pojistné plnění byla ujednání účastníků v pojistné smlouvě a pojistných podmínkách, že zásilka (zboží) bude přepravována z místa na místo a týmž dopravním prostředkem. Po provedeném dokazování a poučení stěžovatele dle ustanovení §118a o. s. ř., stěžovatel neprokázal předání zásilky k přepravě a nevznikl mu nárok na pojistné plnění (rozsudek Nejvyššího soudu str. 5-6).
Dovolací soud konstatoval, že způsobu, jakým odvolací soud (převážně vyšel ze skutkových zjištění soudu nalézacího) dospěl k učiněným závěrům, nelze ničeho vytknout. Jsou výsledkem principu volného hodnocení důkazů soudem a samotné skutkové zjištění jako výsledek této činnosti nelze úspěšně dovoláním napadnout. S těmito právními závěry se ztotožnil také Nejvyšší soud a nepovažoval je ani za odchylné od jeho ustálené judikatury, což také podrobně odůvodnil. Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů byl shledán rozsudek odvolacího soudu správný. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl jako nedůvodné podle ustanovení §243b odst. 2, věty před středníkem o. s. ř.
Dle Ústavního soudu v případě těchto právních závěrů soudů rozhodně nelze hovořit o libovůli či nedůvodnosti nebo o rozporu s právními výkladovými pravidly. Ústavní soud tak vybočení z ústavních kautel neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 11 a čl. 36 Listiny, proto Ústavní soud provedl přezkum a dospěl k závěru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Stěžovatel měl možnost hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu, dle obsahu napadených rozhodnutí využil svého práva se vyjadřovat, vznášet námitky a navrhovat důkazy, přičemž obecné soudy řádně věc projednaly; nejsou zde zřejmé ani nedůvodné průtahy v řízení. Obecné soudy také řádně a srozumitelně svá rozhodnutí odůvodnily, když z nich vyplývají přehledně jejich úvahy i skutkové a právní závěry.
Ve věci tvrzení stěžovatele, že řízení probíhalo neúměrně dlouhou dobu, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel mohl využít prostředky k nápravě, a to ve smyslu ustanovení §164 odst. 1 a §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudech a soudcích). Pokud stěžovatel nepodal stížnost na průtahy v řízení, resp. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nelze se jeho námitkami zabývat až v řízení před Ústavním soudem.
Z výše uvedených důvodů postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. listopadu 2011
Jan Musil
předseda senátu