ECLI:CZ:US:2011:3.US.2896.11.1
sp. zn. III. ÚS 2896/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti N. J. S. S., zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Vítkovická 3276/2A, proti výrokům III. rozsudků Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 78/2011 ze dne 27. 6. 2011 a Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 64 C 188/2010 ze dne 2. 9. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá z důvodů v ní podrobně rozvedených a s tvrzením porušení ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2, čl. 38 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě a porušení čl. 90 věta prvá Ústavy ČR, výroky o nákladech řízení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu připojených napadených rozhodnutí a dovolání stěžovatele ze dne 29. 9. 2011, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele proti České republice - Ministerstvu financí ČR na zaplacení finanční náhrady za specifikované nemovitosti, které nelze vydat. Rozsudkem soudu I. stupně v záhlaví označeným bylo žalobě stěžovatele vyhověno ohledně částky 4.128.571,80 Kč, v rozsahu dalších 4.128.571,80 Kč a úroků z prodlení ze žalované částky byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud pak rozsudek soudu I. stupně změnil ve výroku o úrocích z prodlení, které stěžovateli zčásti přiznal, jinak rozsudek potvrdil a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel současně s ústavní stížností také dovolání, obsahující kromě námitek směřujících do rozhodnutí ve věci samé také námitky vztahující se k rozhodnutí o nákladech řízení, a to v podstatě se shodnou argumentací jako v ústavní stížnosti.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a dále) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy stěžovatel, jak plyne ze shora uvedeného, podal proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, je třeba tento opravný prostředek považovat za poslední procesní prostředek ochrany práv stěžovatele a z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem posléze je a nutně i musí být, že stěžovateli, jehož návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2011
Pavel Holländer
soudce zpravodaj