ECLI:CZ:US:2011:3.US.2903.08.1
sp. zn. III. ÚS 2903/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., právně zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 39 T 10/2005 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 5 To 85/2007, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu bylo dne 25. 11. 2008 doručeno podání, v němž stěžovatel svou včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími vydanými v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno a které skončilo jeho pravomocným odsouzením, došlo k porušení jeho základního práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a dle článku 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a k porušení práva na presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny a dle článku 6 odst. 2 Úmluvy.
K porušení shora uvedených základních práv došlo dle stěžovatele zejména tím, že usvědčující výpověď spoluobžalovaného F. Z. nebyla provedena před soudem v kontradiktorním řízení, další usvědčující výpověď svědka Ing. R. M. byla obecnými soudy "dezinterpretována" a obsah záznamů telefonních odposlechů použitých k jeho usvědčení byl "vytržen z kontextu". Navíc prý nebylo provedeno znalecké zkoumání telefonních odposlechů, takže identita mluvících osob nebyla spolehlivě prokázána. Soudy prý svůj odsuzující rozsudek opřely o "změť hypotéz, spekulací a ničím nepodložených dedukcí", předložených obžalobou, takže stěžovatelova vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
II.
Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 39 T 10/2005 byl stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") společně s dalšími spoluobžalovanými uznán vinným ze spáchání organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a), §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." je označen tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle §43 tr. zák.; dále byl uznán vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. Za použití §43 tr. zák. ve spojení s §44 odst. 1, odst. 4 a §35 odst. 2 tr. zák. byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 5 To 85/2007 tak, že ponechal v platnosti napadený rozsudek prvoinstančního soudu v té části, v níž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §252a odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. V ostatních částech byl rozsudek prvoinstančního soudu částečně zrušen a odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. a odsoudil ho podle §148 odst. 4 tr. zákona, za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, k jehož výkonu byl odsouzený zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou; byl mu opětovně uložen též trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
Stěžovatelova trestná činnost, za niž byl odsouzen, spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že v letech 2003 a 2004 spolu s dalšími spolupachateli zorganizoval asi ve 400 případech dovoz neproclených a nezdaněných pohonných hmot automobilovými cisternami ze Slovenské republiky do České republiky v celkovém množství asi 12 milionů litrů benzinu a motorové nafty, čímž byla zkrácena daň z přidané hodnoty, spotřební daň a clo v celkové výši asi 189 milionu Kč. Část peněz, pocházejících z trestné činnosti, převedl na svou manželku Z. Ž., která za ně zakoupila nemovitosti s úmyslem zastřít kriminální původ peněz.
III.
Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadených rozhodnutí by mohl Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře zdůrazňuje, že jeho posláním není přehodnocovat dokazování a minuciózně kontrolovat jakýkoli dílčí krok probíhajícího soudního řízení. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci a princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů a jiných státních orgánů, může přikročit ke kasaci jejich rozhodnutí toliko v případě hrubých excesů a vybočení z pravidel spravedlivého procesu.
V projednávané věci Ústavní soud žádný protiústavní zásah do základních práv stěžovatele nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy své skutkové a právní závěry podrobně a přesvědčivě zdůvodnily. Ústavní soud s jejich argumenty souhlasí a pro stručnost na ně odkazuje.
Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že výpověď spoluobžalovaného F. Z., učiněná v přípravném řízení, je důkazně nepoužitelná. Stěžovatel namítá, že obžalovaný Z. nebyl vyslechnut při hlavním líčení, protože se k němu nedostavil a zmizel z dosahu orgánů přípravného řízení - proto prý mu stěžovatel nemohl klást před soudem otázky. Touto námitkou, uplatněnou stěžovatelem již v řízení před obecnými soudy, se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací a v odůvodnění svých rozhodnutí důkladně a přesvědčivě vysvětlily svůj závěr, že důkaz výpovědí obžalovaného Z., kterého nebylo možno před soudem bezprostředně vyslechnout, je možno provést přečtením protokolu o jeho výslechu, uskutečněném v přípravném řízení dne 9. 3. 2005, při němž byli přítomni též obhájci ostatních spoluobviněných, kteří mu mohli klást otázky. Při tomto výslechu byl policejním orgánem pořízen též videozáznam, který byl poté při hlavním líčení promítnut. Podrobnou analýzu výpovědi obžalovaného Z. a vypořádání se s námitkami, které byly stěžovatelem proti této výpovědi vzneseny, obsahuje jak odvodnění rozsudku nalézacího soudu (str. 146 rozsudku), tak odůvodnění soudu odvolacího (str. 78 rozsudku). Ústavní soud se s tímto hodnocením obou obecných soudů ztotožňuje.
Ani stěžovatelovy námitky proti výpovědi svědka Ing. R. M. a proti důkaznímu využití záznamů telefonních odposlechů nepodkládá Ústavní soud za důvodné. Obecné soudy se rovněž těmito námitkami důkladně zabývaly a ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily, že tyto důkazy byly provedeny v souladu se zákonem a jejich obsah lze pokládat za důkazně relevantní.
Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že k prokázání autentičnosti nahrávek telefonických rozhovorů je vždy třeba uskutečnit kriminalistickou fonoskopickou analýzu lidského hlasu; k věrohodnému závěru o identitě mluvící osoby lze dospět i jinými postupy, zejména rozborem obsahu telefonních rozhovorů, jejich časovými charakteristikami apod. Závěr obecných soudů ohledně identifikace mluvících osob, jejichž odposlechnuté rozhovory jsou zachyceny na záznamech, nevzbuzuje žádné pochybnosti.
Lze dodat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí nikoli pouze o ty důkazy, jejichž údajnou nevěrohodnost zmiňuje stěžovatel v ústavní stížnosti, nýbrž též o rozsáhlý soubor dalších důkazů - výpovědí spoluobžalovaných a desítek svědků, mnoha tisíc stran listinných důkazů, počítačových dat atd. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňuje, že posuzuje celkovou spravedlivost řízení v dané věci a to, zda podmínky, v nichž řízení probíhalo, umožňovaly dospět ke spravedlivému výsledku. Při tomto komplexním hodnocení průběhu daného trestního řízení neshledal Ústavní soud žádné důvody k tomu, aby zpochybnil korektnost a zákonnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu