ECLI:CZ:US:2011:3.US.2913.11.1
sp. zn. III. ÚS 2913/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem v Praze 2, Mikovcova 10/476, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2011 č. j. 15 Co 295/2011-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 4. 2011 č. j. 43 C 61/2010-76, o odmítnutí žaloby stěžovatele pro zmatečnost proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 3. 2006 č. j. 9 C 49/2002-165 pro opožděnost.
Se zmíněným výsledkem odvolacího řízení stěžovatel nesouhlasil a podal ústavní stížnost, ve které uvedl důvody, pro které považuje svou žalobu pro zmatečnost za včas podanou. Svůj názor stěžovatel opírá o tvrzení, že usnesení okresního soudu ze dne 7. 3. 2006 č. j. 9 C 49/2002-165 bylo prokazatelně doručené jeho právnímu zástupci nikoli do vlastních rukou, ale pouze doporučeně dne 5. 4. 2006 a téhož dne bylo sepsáno odvolání, které bylo soudu odesláno dne 19. 4. 2006. Stěžovatel zároveň namítá, že písemnosti byly jeho advokátovi doručovány na nesprávnou adresu. Uvádí, že v průběhu řízení opakovaně žádal soudy, aby pro zaneprázdnění jeho právního zástupce (který vedle advokacie učí ještě na několika vysokých školách) zasílaly písemnosti též přímo stěžovateli. Stěžovatel má za to, že napadeným usnesením došlo k porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni vyplývá, že usnesení napadené žalobou pro zmatečnost bylo doručeno advokátu stěžovatele dne 5. 4. 2006, jak zjistil soud prvního stupně, a jak doznal sám stěžovatel v žalobě i v odvolání. Žaloba pro zmatečnost měla být tedy, v souladu s ustanovením §234 odst. 1 OSŘ, podána do dne 5. 7. 2006. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 3. 6. 2007, krajský soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o opožděnosti žaloby stěžovatele. Krajský soud se též vyjádřil k námitce stěžovatele, kterou opakuje i v ústavní stížnosti, a jež se týká doručování na nesprávnou adresu. V této souvislosti krajský soud uvedl, že tato námitka není relevantní, neboť advokátu stěžovatele bylo usnesení doručeno dne 5. 4. 2006 a žaloba obsahuje prohlášení o tomto doručení. Podle §50g OSŘ, ve znění tehdy účinném, platilo, že prohlásí-li adresát v písemném podání nebo ústně do protokolu, že mu určitá písemnost byla doručena a v který den, popřípadě hodinu a minutu se tak stalo, platí, že písemnost byla adresátu doručena v jím uvedený den, hodinu a minutu, není-li její doručení prokázáno dle §50e nebo §50f OSŘ.
K námitce stěžovatele, že usnesení nebylo doručeno rovněž samotnému stěžovateli, krajský soud konstatoval, že podle §45c odst. 1 OSŘ, v tehdy účinném znění, platilo, že má-li účastník zástupce s plnou procesní mocí, nařídí předseda senátu doručení písemností jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.
Z uvedených důvodů krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s právními závěry krajského soudu ohledně včasnosti jím podané žaloby. Své argumenty uplatnil ve shodném smyslu a rozsahu, jako již v řízení před těmito soudy. Stěžovatel tak staví Ústavní soud jen do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkumu ústavnosti zmíněného řízení nelze než konstatovat, že soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. V daném řízení tedy nedošlo k porušení ustanovení Listiny základních práv a svobod, která uvádí stěžovatel. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Lze jen dodat, že námitku, že obecné soudy se nezabývaly žádostí stěžovatele, aby vzhledem k zaneprázdnění jeho advokáta bylo doručováno i stěžovateli, nelze považovat za relevantní. Je pouze na stěžovateli, aby si vybral k zastupování svých oprávněných zájmů takového advokáta, který bude schopen plnit své závazky vůči stěžovateli a poskytovat mu včasnou a kvalifikovanou právní pomoc.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu