ECLI:CZ:US:2011:3.US.2956.11.1
sp. zn. III. ÚS 2956/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. K., zastoupené Mgr. Michalem Bieleckim, advokátem v Praze 1, Vodičkova 791/41, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011 sp. zn. 44 To 384/2011 a usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, SKPV, OOK, 2. oddělení ze dne 8. 6. 2011 č. j. KRPA-90-174/TČ-2011-000072, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, byla porušena presumpce neviny a právo na soudní a jinou právní ochranu.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, policejní orgán rozhodl o zajištění členského podílu v Bytovém družstvu Hlinsko, po předchozím souhlasu státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to poté, když předchozí usnesení policejního orgánu bylo usnesením Městského soudu v Praze zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Důvodem zrušení byly nedostatky v jeho výrokové části a jeho odůvodnění, na které soud podrobně poukázal. Policejní orgán jednal o věci znovu a rozhodl napadaným usnesením, v němž odstranil podstatné nedostatky, kterými trpělo předchozí jeho usnesení.
Proti usnesení policejního orgánu podle §79e odst. 1 tr. řádu, jímž policejní orgán zajistil členský podíl v bytovém družstvu, podala stěžovatelka ve lhůtě odůvodněnou stížnost, která však byla Městským soudem v Praze zamítnuta. Městský soud se mimo jiné plně ztotožnil s názorem policejního orgánu, že byly zjištěny skutečnosti, které nasvědčují tomu, že stěžovatelka členská práva v bytovém družstvu na sebe převedla podvodným jednáním. Nasvědčuje tomu zejména skutečnost, že dohoda o úplatném převodu členského podílu měla být uzavřena mezi stěžovatelkou a převodcem 16. 12. 2008 v Ostředku, ačkoli v sanatoriu toho dne převodce žádná osoba nenavštívila. Ze spisu tato skutečnost vyplývala z šetření policie u vedoucí sanatoria, která uvedla, že dne 21. 6. 2008 utrpěl převodce zlomeninu krčku pravé nohy v oblasti kyčle a od té doby až do jeho smrti byl bez cizí pomoci nepohyblivý. Posouvat se z místa na místo mohl pouze za pomocí kolečkového křesla a za pomoci zdravotnického personálu, bez kterého nebyl schopen na kolečkové křeslo nasednout ani z něj sesednout. Popojíždět kolečkovým křeslem také bez pomoci zdravotnického personálu nebyl schopen. Vedoucí sanatoria uvedla, že naprosto vylučuje, že by se mohl v tomto období bez jakékoliv pomoci sám dostat pěšky či na kolečkovém křesle před budovu sanatoria, přičemž poskytla dokumenty o zdravotním stavu zesnulého. Dále poskytla policii knihu hlášení návštěv, z níž bylo zjištěno, že kritického dne nikdo zesnulého převodce nenavštívil. Dále pak policie uvedla, že o podvrhu smlouvy svědčí mimo i jiné chování stěžovatelky, která se vydávala za dceru či příbuznou zesnulého převodce. Dále pak Městský soud v Praze uvedl, že považuje za závažné chování podezřelé (stěžovatelky), neboť dle sdělení policie stěžovatelka neuposlechla zákazu nakládat s uvedeným členským podílem, který byl obsažen v nově vydaném usnesení policejního orgánu, a jež bylo stěžovatelce doručeno dne 8. 6. 2011, neboť dne 8. 7. 2011 uzavřela smlouvu o převodu členského podílu.
Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když mimo jiné uvádí, že rozhodnutí o zajištění majetku postrádá základní náležitosti institutu stanovené zákonem (totéž viz str. 1 usnesení Městského soudu v Praze). Dále pak stěžovatelka vytýká zadržování stížnosti, neboť uvádí, že stížnost byla podána jí osobně již 13. 6. 2011, ale Městskému soudu v Praze byla policejním orgánem doručena až 4. 7. 2011, ačkoli zpravidla má být o stížnosti rozhodnuto ve lhůtě 5 dnů od uplynutí třídenní lhůty pro podání stížnosti všemi oprávněnými, a Městský soud v Praze rozhodl více než měsíc po podání stížnosti. Dále pak vytýká soudu, že se postavil do role "pokračovatele policejního orgánu". Stěžovatelka má za to, že je zjevným znakem svévole policejního orgánu, když na jednu stranu ve vztahu k zajišťování majetku zastává názor, že byl spáchán trestný čin, a zároveň ve vztahu k zahájení trestního stíhání postupuje tak, že okolnosti spáchání trestného činu stěžovatelkou dány nejsou.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v §2 odst. 6 tr. řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozebírá skutkové závěry obecných soudů, avšak tyto jsou v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně řádně a podrobně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu je svým uvážením přehodnocovat.
Městský soud v Praze se podrobně zabýval výtkami, které stěžovatelka uplatnila v rámci své stížnosti dle §141 a násl. tr. řádu a zdůvodnil, proč se přiklonil k názoru policejního orgánu, že byly naplněny důvody k zajištění jiné majetkové hodnoty dle §79e tr. řádu (blíže viz podrobné odůvodnění). Odůvodnění soudu tak nemůže naplňovat znaky libovůle či svévole. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v §2 odst. 6 tr. řádu nelze rozhodnutí obecných soudů nic vytknout. Samotné rozhodnutí dle §79e tr. řádu není rozhodnutím o vině a trestu, jak tvrdí stěžovatelka, institut slouží pouze k zajištění majetkových hodnot; chrání tak primárně poškozené, tj. oběti trestných činů.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu