ECLI:CZ:US:2011:3.US.2987.10.1
sp. zn. III. ÚS 2987/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. W. a 2. I. L., obou zastoupených Mgr. Petrem Pazderou, advokátem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 4 Tdo 629/2010, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 To 203/2009-1196, rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 T 129/2008-1107 a dále proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2009 č. j. 11 To 204/2009-1173 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 T 129/2008-1123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 10. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených soudních rozhodnutí. Tvrdili přitom, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 4 Tdo 629/2010, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009 č. j. 11 To 203/2009-1196 a rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 T 129/2008-1107 bylo porušeno jednak jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jednak právo dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny a také právo dle čl. 8 odst. 2 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 T 129/2008-1107 bylo podle §30 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") v trestní věci stěžovatelů jako obžalovaných rozhodnuto, že JUDr. J. Hauptmanová, předsedkyně senátu, není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") pak usnesením ze dne 11. 6. 2009 č. j. 11 To 203/2009-1196 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnosti stěžovatelů proti prvně uvedenému rozhodnutí zamítl.
Rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 3. 2009 č. j. 5 T 129/2008-1107 byl stěžovatel J. W. uznán vinným trestným činem dle §250a odst. 1, 3 trestního zákona (dále jen "tr. z.") ve stadiu pokusu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř a půl roku, a stěžovatel I. L. byl uznán vinným pomocí k témuž trestnému činu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. K odvolání stěžovatelů krajský soud napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. ř. zrušil výroky o trestech a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl, že se J. W. ukládá trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu 3 let, a I. L. trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon se odkládá na zkušební dobu 2 let. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 4 Tdo 629/2010 pak bylo dovolání stěžovatelů podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na své námitky týkající znaleckého posudku Ústavu silniční a městské dopravy, a. s., a vytýkají obecným soudům, jak v této otázce postupovaly s tím, že tento znalecký posudek nemohl sloužit jako důkaz. Dále namítají, že trestní řízení neproběhlo v souladu se základními zásadami řízení vymezenými v §2 tr. ř., neboť některé úkony v přípravném řízení nebyly prováděny v jejich přítomnosti, a také že určité skutečnosti nebyly postaveny najisto. Dále vyslovují výhrady proti důkazu zvukovým záznamem a namítají podjatost shora jmenované soudkyně, a to z důvodu vad, které tato soudkyně "sama navodila" a jejichž existenci "se snaží obhajovat".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatelé se v ústavní stížnosti domáhali toho, aby Ústavní soud zrušil (mj.) usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (tj. z důvodu, který zákon nepřipouští). Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatelé (formálně) uplatnili dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jimi uplatněné námitky tento dovolací důvod nenaplňují, neboť se výlučně na procesním základě domáhaly přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu.
Stěžovatelé přitom v odůvodnění ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým, nevznášejí. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem přepokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny. V tomto ohledu však žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Možno dodat, že k podmínkám, za jakých může Nejvyšší soud poskytovat ochranu (základním) právům, se tentýž soud vyjádřil ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud v těchto závěrech nic závadného neshledal, a tak na ně stěžovatele plně odkazuje.
Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, kterou je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve věci samé, ale i rozhodnutí ve věci vyloučení soudkyně JUDr. J. Hauptmanové, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení §72 odst. 4 téhož zákona, dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum zmíněného doručení (zřejmě se tak stalo v lednu 2010), již ze samotné skutečnosti, že stěžovatelům musel být napadený rozsudek odvolacího soudu doručen přede dnem 15. 6. 2010, kdy bylo vydáno výše označené usnesení Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 10. 2010, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla.
Jde-li o rozhodnutí obecných soudů ve věci vyloučení shora jmenované soudkyně, z ústavní stížnosti není zřejmé, od jaké skutečnosti stěžovatelé odvíjejí počátek běhu lhůty pro její podání. Jestliže má lhůta běžet od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, pak lze stěžovatele odkázat na výše uvedené. Pokud tomu tak má být od doručení napadeného usnesení krajského soudu ze dne 11. 6. 2009, Ústavnímu soudu přesné datum tohoto doručení není známo, nicméně toto rozhodnutí bylo stěžovatelům s největší pravděpodobností doručeno již v roce 2009, přičemž skutečnost, že předmětné námitce podjatosti nebylo krajským soudem vyhověno, musela být stěžovatelům zřejmá nejpozději z toho, jak bylo krajským soudem rozhodnuto ve věci samé. Přesné datum doručení Ústavní soud nezjišťoval také proto, že je zde další důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti (v této části), a to pro zjevnou neopodstatněnost, neboť obecné soudy se v napadených rozhodnutích s předmětnou námitkou ústavně konformním způsobem vypořádaly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu