ECLI:CZ:US:2011:3.US.3035.09.1
sp. zn. III. ÚS 3035/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti 1/ V. K., 2/ Z. K., 3/ K. K., 4/ Z. S., 5/ B. Š., 6/ J. B., 7/ J. K., 8/ V. B., 9/ F. B., 10/ M. M., 11/ Z. H., 12/ V. B., 13/ K. B., 14/ B. B., 15/ D. S., 16/ Ing. Z. S., 17/ G. S., 18/ L. S., 19/ Z. N., 20/ M. K., 21/ J. T., 22/ J. K., 23/ RNDr. B. K., 24/ M. Š., 25/ K. Š., 26/ Ing. K. V., JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, V Jirchářích 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2456/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v jejich restituční věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 11. 2005 ve věci sp. zn. 13 C 207/2004 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (většina ze stěžovatelů s výhradou viz níže) ve smyslu části páté občanského soudního řádu domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky v žalobě specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Liblice a Bylany. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze napadený rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil. Následné dovolání bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví Z. K. a přešly na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"), odnětím bez náhrady dle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (dále jen "zákona č. 46/1948 Sb."), rozhodnutím Okresního národního výboru v Kralupech nad Vltavou ze dne 27. 4. 1949. Jmenovaná Z. K. zemřela dne 24. 9. 1951 a jejím jediným dědicem byl pozůstalý manžel J. K. Restituční nárok na předmětné nemovitosti uplatnili jeho sourozenci a jejich právní nástupci, kteří však podle rozhodnutí Pozemkového úřadu v Kolíně (v občanském soudním řízení stěžovateli napadeném) nebyli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, neboť svůj nárok odvozovali toliko od J. K., nikoliv od Z. K., z jejíhož vlastnictví přešly předmětné nemovitosti na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě.
Stěžovatelé nesouhlasí s obecnými soudy, že nikdo z nich neprokázal požadovaný stupeň příbuzenství se Z. K., stejně jako s úsudkem, že posledním vlastníkem předmětných nemovitostí byla Z. K., jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by je její manžel J. K. zdědil, a obojí stěžovatelé považují za rozporné s hmotným právem. Poukazují na to, že na rozhodnutí o výkupu dle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 46/1948 Sb. se vztahoval správní řád (nařízení vlády č. 8/1928 Sb.), přičemž zdůrazňují, že ze žádné doložky na výše identifikovaném výměru Okresního národního výboru v Kralupech nad Vltavou, kterým měly předmětné nemovitosti přejít na stát, se nepodává, že by nabyl právní moci. Obecné soudy proto pochybily, pakliže uplatnily na posuzovaný případ "kvazipresumpci" právní moci rozhodnutí, kterou právo nikde nestanoví ani neaprobuje. Stěžovatelé naopak trvají na tom, že rozhodný výměr okresního národního výboru za života Z. K. právní moci nenabyl, pročež byly předmětné nemovitosti konfiskovány (resp. bylo rozhodnuto o jejich nuceném výkupu) nikoliv ve vztahu ke Z. K., nýbrž až ve vztahu k J. K., právnímu předchůdci stěžovatelů.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou všichni stěžovatelé oprávněnými osobami ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže je zde zakotveno, že ústavní stížnost mohou podat osoby, jež brojí proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jehož byly účastníkem. Jelikož stěžovatelky G. S. a L. S. účastníky dovolacího řízení nebyly, proto ani osobami legitimovanými k podání posuzované ústavní stížnosti být nemohou; ve vztahu k nim je proto třeba odmítnout ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť je návrhem podaným "někým zjevně neoprávněným". Účastníkem dovolacího řízení nebyl ani K. K., ve vztahu k němuž však nutno postupovat ve smyslu ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením §104 odst. 1 o. s. ř. a řízení zastavit, neboť nemohl podat ústavní stížnost proto, že v době jejího podání již nežil (zemřel dne 14. 11. 2005 - viz č.l. 242).
Významné dále je, že stěžovatelé petitem své ústavní stížnosti napadají toliko usnesení Nejvyššího soudu, vůči němuž nicméně v ústavní stížnosti nesměřují jedinou konkrétní námitku. Námitky naopak směřují do věci samé - jíž se dovolací soud nezabýval, neboť odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné - tedy proti rozsudkům soudů první a druhé instance, jež na druhé straně petitem ústavní stížnosti nenapadají. Uvedená okolnost vystupuje do popředí při srovnání textu projednávané ústavní stížnosti a dovolání, o němž bylo napadeným usnesením rozhodnuto; odtud je zřejmé, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nejdou argumentačně nad rámec svého dovolání, resp. že obsah ústavní stížnosti se sestává de facto pouze z textu dovolání doplněného o citaci shora uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Pojímají-li proto stěžovatelé, a to zjevně, ústavní stížnost za další opravný prostředek, jenž má zhojit jejich dosavadní neúspěch v řízení probíhajícím před obecnými soudy, přehlížejí, že staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, tedy do pozice, jež mu svěřena není. Skutečnost, že stěžovatelé toliko opakují námitky obsažené již v dovolání, má potom za následek, že argumentačně setrvávají v rovině práva podústavního, pročež pro přezkum ústavněprávní neformulují žádnou - specifickou - námitku. Již odtud lze logicky dovodit, že projednávaná ústavní stížnost patří do kategorie podání zjevně neopodstatněných.
Za této situace se stěžovatelé toliko všeobecnými odkazy na označené články Listiny a Úmluvy dovolávají porušení práva na spravedlivý proces, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
I kdyby Ústavní soud vyšel z této "ústavněprávní argumentace", nemohl by než konstatovat, že toto právo stěžovatelům upřeno nebylo; dostalo se jim adekvátního postavení účastníků řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jim byl k dispozici opravný prostředek, který využili; nadto využili i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím, proti němuž stěžovatelé konkrétní námitky nevznášejí.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy) lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelé za správné pokládají.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje-li všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic takového v dané věci dohledat nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovatelům podrobně vysvětleno, proč nejsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, resp. proč nemohly akceptovat stěžovateli prosazovaný úsudek, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období až z majetku J. K., postačí odkázat.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu