ECLI:CZ:US:2011:3.US.3051.11.1
sp. zn. III. ÚS 3051/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 2938/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, v níž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces; dovolací soud se nadto napadeným usnesením "nesprávně vypořádal s otázkami dotýkajícími se ústavních hodnot, zejména ochrany výkonu práva na samosprávu v objektivní formě".
Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 10. 2009 ve věci sp. zn. 25 C 15/2009 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal určení, že v žalobě identifikovaný pozemek (přístupová cesta) v katastrálním území obce Štěpánov je vlastnictvím obce Štěpánov (neboť nemohlo přejít na ostatní žalované z titulu vydržení). Nalézací soud dovodil, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a současně dospěl k závěru, že mu k žalobě nesvědčí ani aktivní legitimace, neboť ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006 sp. zn. 29 Odo 777/2006 obsah požadovaného určení nezasahuje sféru jeho právního zájmu. S těmito závěry se ztotožnil i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, jenž k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu rozsudkem ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 12 Co 36/2010 potvrdil. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, jelikož je měl za konformní ustálené rozhodovací praxi a usoudil, že neodporuje ani hmotnému právu (§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
Stěžovatel se v ústavní stížnosti naopak domnívá, že jeho naléhavý právní zájem na určení byl dostatečně prokázán, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně má za překvapivé a "procesně vadné". Detailně polemizuje se skutečností, že žalovaná obec uznala vydržení předmětného pozemku žalovanými, a jelikož pro to nebyly zákonné důvody, porušila ustanovení §39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a tím jde o úkon absolutně neplatný. Závěrem o nedostatku jeho právního zájmu na žalovaném určení se obecné soudy vyhýbají možné deklaraci (a reprobaci) nezákonného postupu obce, který jej poškozuje nejen jako vlastníka nemovitosti s příslušnou přístupovou cestou, nýbrž i jako občana obce, jež se bezúplatně "zbavila" svého historického majetku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Přestože argumentační těžiště posuzované ústavní stížnosti směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, resp. představuje pokračování v polemice s právními názory, jež tyto soudy vyslovily, brojí stěžovatel jejím petitem toliko proti usnesení dovolacího soudu, jímž byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný [v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Při posuzování ústavních stížností - v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest - je však Ústavní soud vázán jejich návrhem (petitem); teprve vymezením napadených rozhodnutí je totiž konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly).
Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu v ústavní stížnosti neoponuje (nepředkládá explicitně žádné argumenty, proč jeho dovolání naopak nepřípustné nebylo) a Ústavnímu soudu předestírá totožné námitky, jež dříve adresoval soudu dovolacímu (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dává tím srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance (v režimu obecného soudnictví), jež mu (viz výše) Ústavou svěřena nebyla.
Z těchto důvodů se musí Ústavní soud omezit výlučně na posouzení otázky, zda Nejvyšší soud napadeným usnesením neporušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (stěžovatelem zdůrazněné "právo na samosprávu" mu samozřejmě nesvědčí, pročež se jej nemůže v soudním řízení domáhat).
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině (procesně) právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.
Takový interpretační exces však v posuzované věci shledán nebyl, a stěžovatel jej ostatně - jak bylo výše zaznamenáno - ani netvrdí.
Již jen pro úplnost se sluší zdůraznit, že stěžovatelem namítanými pochybeními nalézacího a odvolacího soudu ("překvapivá" změna právního názoru soudu) se Ústavní soud věcně zabývat nemohl, neboť stěžovatel k tomu ústavněprávní přezkum neotevřel. Ostatně nikterak se nenaznačuje, že by tyto soudy při vymezení podmínek "naléhavého právního zájmu" a "aktivní legitimace" ve vztahu k určovací žalobě podle§80 písm. c) o. s. ř. vybočily z jejich standardního procesního pojímání.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu