ECLI:CZ:US:2011:3.US.3069.11.1
sp. zn. III. ÚS 3069/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. prosince 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem 664 03 Podolí 78, právně zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Křížová 18, 603 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. září 2011 č. j. 32 Cdo 3083/2010-233 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010 č. j. 17 Co 282/2005-213, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. října 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 13. září 2011 č. j. 32 Cdo 3083/2010-233, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. ledna 2010 č. j. 17 Co 282/2005-213, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), a předtím její právní předchůdkyně TAMDA a. s., se podanou žalobou po žalované České republice - Ministerstvu financí domáhala zaplacení částky 6.855.455,68 Kč jednak z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem žalované a dále z důvodu jejího ručení za závazky jí zřízené příspěvkové organizace Lékárenská služba Teplice, jakož i úroku z prodlení s její úhradou, který vyčíslila na částku 4.536.935,35 Kč. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. června 2005 č. j. 18 C 11/2001-135, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 21. července 2005 č. j. 18 C 11/2001-143, uložil žalované povinnost zaplatit společnosti TAMDA a. s., částku 6.855.455,68 Kč se 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu co do částky 4.536.935,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,03 % z částky 6.855.455,68 Kč od 22. září 1998 do 20. září 2002 a úroku z prodlení ve výši 5,03% z částky 6.855.455,68 Kč od 21. září 2002 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně tak rozhodl stejně jako v pořadí prvním rozsudkem ze dne 27. června 2004 č. j. 18 C 11/2001-87, který odvolací soud zrušil v napadené části usnesením ze dne 9. prosince 2004 č. j. 17 Co 231/2004-98, a věc vrátil soudu prvního stupně se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. ledna 2010 č. j. 17 Co 282/2005-213 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 6.855.455,68 Kč s 4% úrokem z prodlení od 21. září 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II).
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. září 2011 č. j. 32 Cdo 3083/2010-233 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud otázku ručení státu za závazky jím zřízených příspěvkových organizací posoudil za použití ust. §32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., který však byl dnem 1. ledna 2001 zrušen zákonem č. 218/2000 Sb., na který stěžovatelka ve všech svých podáních ve věci odkazovala (zejm. na ust. §74 cit. zákona). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy odkazovalo na aplikaci - již v době po podání žalobního návrhu ve věci - neúčinné právní normy, přičemž byl negován správný právní názor ve věci při posouzení nároku stěžovatelky, vyjádřený v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. června 2005 č. j. 18 C 11/2001-135.
Stěžovatelka je přesvědčena o správnosti svého právního názoru na výklad ust. §74 zákona č. 218/2000 Sb., kterým zákonodárce chtěl posílit právní jistotu účastníků právních vztahů tím, že s účinností od 1. ledna 2001 do budoucna stát třetím osobám ručí za vzniklé závazky jím zřízených příspěvkových organizací a to bez jakékoli výjimky či podmínky. Rovněž dovolací soud ve svém rozsudku učinil velmi strohé závěry k argumentaci stěžovatelky, a to až na samotný závěr svého rozsudku, který odůvodnil odkazem na údajně mylný právní názor stěžovatelky, protože se stejně tak může jednat i o závazky, které příspěvkovým organizacím zřízeným státem mají teprve vzniknout.
Stěžovatelka je toho názoru, že by bylo protiústavní a nespravedlivé vůči určité skupině osob, tj. vůči věřitelům příspěvkových organizací zřízených před nabytím účinnosti zákona č. 218/2000 Sb., státem, kdyby součást jejich majetku - pohledávka za příspěvkovou organizací, zřízenou a řízenou státem, ztratila v důsledku změny zákonné úpravy svoji kvalitu, tj. ručení státu za její dobytnost po přechodu vlastnických práv k majetku příspěvkových organizací podle zákona č. 290/2002 Sb., na kraje. Rovněž i vůči samotným krajům by bylo objektivně nespravedlivé, kdyby měly od 1. ledna 2003 odpovídat výlučně za závazky, na jejichž vzniku se nijak nepodílely, nemohly je jakkoli ovlivnit a nebo jim zabránit. Pro tento případ, podle stěžovatelky logicky zcela správně, v ust. §74 zákona č. 218/2000 Sb. zákonodárce zakotvil v textu právní normy její zpětnou účinnost.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, zkoumajících otázku ručení státu za závazky jím zřízených příspěvkových organizací. Stěžovatelka je přesvědčena o správnosti svého výkladu ust. §74 zákona č. 218/2000 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s právními závěry obecných soudů, včetně závěrů Nejvyššího soudu. Stěžovatelka přitom opakuje námitky, které již před tím uplatnila v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud tak staví do pozice další přezkumné instance v systému obecných soudů, která mu z hlediska jeho postavení nenáleží.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází, zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že ust. §74 zákona č. 218/2000 Sb. nelze vztahovat na závazky státních příspěvkových organizací, které vznikly v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. S tímto jeho právním posouzením se ztotožnil i soud dovolací. Nejvyšší soud poukázal na své rozhodnutí ze dne 23. října 2008 sp. zn. 32 Cdo 5116/2007, od jehož závěrů neshledal důvod se odchýlit ani v souzené věci. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil důvody pro odmítnutí retroaktivního působení pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací. I když zákon č. 218/2000 Sb. výslovně ručení státu za závazky příspěvkových organizací, vzniklé před nabytím jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2001), neřeší a výslovné přechodné ustanovení k této otázce neobsahuje, dovodil, že na tyto závazky se ručení státu podle jeho ust. §74 nevztahuje. Nejvyšší soud shledal důvod pro odmítnutí zpětného působení pravidel o ručení státu za závazky příspěvkových organizací v zásadní koncepční změně ve vztahu k nakládání s majetkem státu, k níž došlo zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, kdy byl opuštěn institut práva hospodaření, byly zrušeny státní rozpočtové organizace a nahrazeny organizačními složkami státu, které nemají právní subjektivitu. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatelky řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu