ECLI:CZ:US:2011:3.US.3071.10.1
sp. zn. III. ÚS 3071/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátku v Praze 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 5. 2009 sp. zn. 27 T 18/2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2009 sp. zn. 7 To 395/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 676/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, dále čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku dle §175 odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na 15 měsíců. Proti výroku o trestu podal odvolání státní zástupce v neprospěch stěžovatele a stěžovatel podal odvolání proti všem výrokům. Krajský soud rozsudkem zrušil prvostupňový rozsudek v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným týmž trestným činem a uložil mu peněžitý trest 80.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce tří měsíců (z důvodu větší vhodnosti a rovněž dosavadní bezúhonnosti a dobré pověsti stěžovatele). Odvolací soud označil provedené dokazování za dostatečné a po zopakování některých důkazů se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu. S poukazem na §254 odst. 2 trestního řádu napravil ve skutkové větě vadu prvostupňového soudu spočívající v nedostatečném vyjádření subjektivní stránky a významu stěžovatelova tvrzení jako svědka v dané občanskoprávní kause - tj. v popisu skutku ve výroku přidal formulaci "s vědomím nepravdivosti těchto údajů" a "když výpověď obžalovaného jako svědka měla zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žalob ve zmíněných věcech". Stěžovatel podal dovolání, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro neopodstatněnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na odvolacím soudem doplněné dvě formulace/části vět u skutkové věty a namítl, že v popisu skutku prvostupňový soud nevyjádřil subjektivní stránku a objektivní stránku, navíc subjektivní stránka nebyla prokazována ani prokázána (nemá odraz v provedených důkazech a nevyplývá ani z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí - úmysl měl být navíc prokazován jak ke znaku, že sdělovaná skutečnost je podstatná pro rozhodnutí, tak ke znaku, že pachatel jedná v pozici svědka), tedy vadu nebylo možno zhojit v odvolacím řízení (pouhým doplněním odůvodnění či skutkové věty). Uvedl, že samotná skutečnost, že tvrzené údaje svědka jsou v rozporu s jinak objektivně zjištěnými okolnostmi, nestačí pro závěr o úmyslu; nebylo přitom úmyslem stěžovatele vědomě sdělit nepravdu (naopak z jednoho vyjádření při hlavním líčení vyplývá, že s ohledem na vztahy a praxi s nájemcem předpokládal, že výpověď neobdržel a její převzetí nepodepsal; stěžoval poukázal také na neshodu čísel smluv). Nepravdivost tvrzení stěžovatele dále ve skutkové větě netvrdil sám prvostupňový soud, tento nepravdivost dovozoval pouze z názoru občanskoprávního soudu. Pokud pak jde o významnost stěžovatelova nepravdivého tvrzení, ani otázka zásadního významu tohoto tvrzení nebyla prvostupňovým soudem ve skutkové větě zachycena.
Stěžovatel brojí proti tomu, že ačkoliv státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele jen ohledně výroku o trestu, odvolací soud sám učinil změnu výroku rozsudku tak, že mimo zákonný rámec a v rozporu se zákazem reformace in peius "zpřesnil" popis skutku, čímž doplnil absentující znaky skutkové podstaty trestného činu. Bylo přitom na státním zástupci, aby již obžaloba obsahovala znaky skutkové podstaty v popisu skutku; odvolací soud "zpřesněním" popisu skutku nahradil činnost státního zástupce a prvostupňového soudu. Došlo tak nejen k porušení práva na spravedlivý proces, ale i k rozhodnutí o jiném skutku (byla porušena totožnost skutku), než pro který byla podána obžaloba. Dle stěžovatele, pokud dal odvolací soud za pravdu stěžovateli, že některé znaky skutkové podstaty trestného činu nebyly v popisu skutku prvostupňovým soudem jasně vyjádřeny (a státní zástupce podal odvolání pouze do výroku o trestu), měl odvolací soud stěžovatele obžaloby zprostit a nikoliv formulace doplnit. Stěžovatel poukázal na §254 odst. 1 trestního řádu, dle kterého je odvolací soud vázán obsahem odvolání - napadenými výroky a vytýkanými vadami. Je názoru, že nemohl být aplikován §254 odst. 2 trestního řádu, neboť pro to nebyly splněny podmínky. Je pravdou, že trest lze ukládat toliko za skutek, který je trestným činem (tj. naplňuje všechny znaky skutkové podstaty), nicméně státním zástupcem tvrzená vada, spočívající ve výši (mírnosti) trestu, neměla svůj původ ve výroku o vině; nemohlo tedy dojít k doplnění skutkové věty odvolacím soudem. Pokud by bylo možno vždy s výrokem o trestu přezkoumávat i výrok o vině, nezakotvil by zákonodárce §254 odst. 3 trestního řádu (ze kterého nutno naopak dovodit, že pouze s výrokem o vině soud přezkoumává vždy i závislý výrok o trestu). Přezkum dle §254 odst. 2 trestního řádu se navíc děje jen z hlediska namítaných vad; státní zástupce namítal pouze mírnost trestu a nikoliv jinou vadu, jež by měla původ ve výroku o vině. Stěžovatel poukázal na nález sp. zn. II. ÚS 544/05 a I. ÚS 670/05.
Stěžovatel má za to, že soudy se řádně nevypořádaly ani s tím, zda vystupoval v občanskoprávním řízení jako svědek nebo jako účastník, faktickým postavením ve společnosti se dostal do postavení účastníka. Má za to, že u něj byl aplikovatelný §126a občanského soudního řádu a nemohla jej tak stíhat sankce za nepravdivou výpověď.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) či v rozporu s obecně přijímanými výkladovými standardy, zakládá porušení základního práva a svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky, kterými se již zabývaly obecné soudy, tedy tyto námitky odpovídají obsahu jeho obhajoby v trestním řízení, včetně řádného i mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud má přitom za to, že trestní soudy se všemi námitkami stěžovatele řádně zabývaly a jejich vypořádání se s nimi považuje Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za dostatečné; úvahy i závěry soudů jsou jasně a srozumitelně rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, na která Ústavní soud tímto odkazuje. Obecné soudy se zabývaly zcela dostatečně jak subjektivní a objektivní stránkou trestného činu, tak konkrétně i postavením stěžovatele v občanskoprávním řízení, významem jeho výpovědi pro výsledek občanskoprávního sporu či otázkou totožnosti skutku; závěry soudů Ústavní soud považuje za zcela logické a vnitřně konzistentní a tyto nejsou ani v rozporu se skutečnostmi zjištěnými z provedených důkazů. Rovněž k námitce stěžovatele o porušení zákazu reformace in peius se vyjádřily dostatečně již odvolací a dovolací soud a ani Ústavní soud zde neshledal vybočení z ústavních kautel.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv skutečnostmi jím tvrzenými, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu