ECLI:CZ:US:2011:3.US.3085.10.1
sp. zn. III. ÚS 3085/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P.M.PREFECT A.V.V., se sídlem Aruba, Oranjestad, L. G. Smith Blvd. 162, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem v Praze 2, Vyšehradská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 1244/2008-392, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007 č. j. 18 Co 36/2007-367 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 2006 č. j. 26 C 32/2004-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 10. 2010 napadla stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 7. 2010 č. j. 25 Cdo 1244/2008-392, přičemž se domáhala, aby Ústavní soud toto usnesení zrušil a aby eventuálně zrušil - vzhledem k porušení jejích práv i v řízení předcházejícím řízení dovolacímu - také rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") ze dne 7. 9. 2007 č. j. 18 Co 36/2007-367 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") ze dne 4. 10. 2006 č. j. 26 C 32/2004-278. Tvrdila, že Nejvyšší soud jako soud dovolací porušil jednak její právo na spravedlivý soudní proces (a na projednání věci bez zbytečných průtahů) zakotvené v čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, příp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jednak čl. 13 Úmluvy; v důsledku toho mělo být zasaženo do řady dalších práv, konkrétně práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve výši 376 284 302,- Kč s příslušenstvím a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, dále pak bylo rozhodnuto, že ve vztahu k vedlejší účastnici (na straně žalující) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem rozsudek prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího soudu brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se soudy všech stupňů nevyhnuly nepřípustné aplikaci tzv. souhrnných zjištění při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou postupem jeho organizačních složek. Dovolací soud se při posuzování otázky tzv. příčinné souvislosti vyhnul zkoumání, zda v průběhu (dosud probíhajícího) konkurzu na majetek úpadce RASTRA AG-CZ a. s., byl konkursním soudem řádně vykonáván dohled, a to (zejména) nad činností správců konkursní podstaty, ačkoliv během celého řízení tvrdila a dokládala důkazy, že se jednalo o nesprávný úřední postup. Obvodnímu soudu stěžovatelka vytýká, že sice dané tvrzení v odůvodnění svého rozsudku citoval a "katalogizoval", následně se s ním však nevypořádal, resp. že je neposuzoval "odděleně od ostatních ani v souvislosti s celkovým komplexem nezákonností a nesprávných úředních postupů dalších organizačních složek státu". Současně poukazuje na údajně obecný, resp. "trivializující" závěr, že "v některých případech soudních řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nedodržení zákonných lhůt nebo přiměřených lhůt k rozhodnutí", a namítá, že prý neví, jakých řízení se tyto postupy měly týkat a jaké právní závěry z toho byly vyvozeny. Za "zkratkovitý" pak označuje závěr obvodního soudu, že hlavní příčinou škody bylo nesprávné hospodaření s pronajatým majetkem právní předchůdkyně stěžovatelky. Obdobně měl postupovat i městský soud, který pouze rozvedl závěr o snížení majetku v hospodaření, nikoliv otázku nesprávného úředního postupu. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. II. ÚS 94/98 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2000 sp. zn. 29 Cdo 2337/2000, příp. na odborný článek P. Vrchy K odůvodnění prvoinstančního rozsudku v občanském soudním řízení, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 3/2004, jež se týkají tzv. souhrnných zjištění. Má také za to, že výše uvedený postup obecných soudů má za následek tzv. nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí pro nedostatek důvodů. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ze dne 14. 1. 2010 ve věci Kotov proti Ruské federaci, dle kterého je správce konkursní podstaty reprezentantem státu a stát se nemůže zprostit své odpovědnosti delegováním svých povinností na tuto osobu, přičemž tvrdí, že právní závěry Nejvyššího soudu nejsou s uvedeným rozsudkem v souladu. Namítá také nesprávnou aplikaci zásady volného hodnocení důkazů, když obecné soudy zřejmě neměly zdůvodnit, proč neprovedly navržené důkazy, resp. je nepřevzaly za základ svých skutkových zjištění. Stěžovatelka má také za to, že vzhledem k výše uvedenému nemohou obstát výroky o nákladech řízení a kromě toho dovolací soud nemusel rozhodnout o nákladech mezi všemi jeho účastníky správně, resp. úplně, protože není zřejmé, zda rozhodl i o nákladech řízení ve vztahu k vedlejší účastnici řízení.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky a vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Městský soud v Praze uvedl, že v současném složení senátu nemůže mít o věci jiné poznatky, než které vyplývají z obsahu jeho rozhodnutí, a proto na ně plně odkázal s tím, že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, nebude-li odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Nejvyšší soud ve svém vyjádření sdělil, že pokud jde o námitku "aplikovaného souhrnného zjištění", byl vázán skutkovým stavem a vzhledem k možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se nemůže zabývat zjišťováním skutkového stavu věci, a tedy ani tím, jakým způsobem byl vykonáván dohled konkursního soudu, a dále že ke všem otázkám označeným stěžovatelkou za právně významné se vyjádřil ve svém usnesení. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdalo. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce k případné replice, ta však této možnosti nevyužila.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nezkoumaly, zda v průběhu konkursního řízení, vedeného s úpadcem RASTRA AG-CZ a. s., byl náležitě vykonáván konkursním soudem dohled ve smyslu §8 odst. 6, §12 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., zákona o konkursu a vyrovnání, a to i přesto, že je v žalobě a v průběhu řízení "dávala do pozornosti soudu před ostatními tvrzenými nesprávními úředními postupy a dokládala důkazy". Jak ale patrno z rozsudku soudu prvního stupně, tento soud se (rovněž) otázkou průběhu konkursního řízení zabýval (skutková zjištění jím v tomto ohledu učiněná stěžovatelka nenapadá), přičemž dospěl k závěru, že sice v některých případech došlo k nedodržení zákonných nebo přiměřených lhůt k rozhodnutí, neshledal však, že by existoval vztah příčinné souvislosti mezi zmíněným nesprávným úředním postupem a vznikem škody, k čemuž dodal, že příčinnou vzniku škody bylo nesprávné hospodaření s majetkem, který pronajala právní předchůdkyně stěžovatelky, kdy společnost RASTRA AG-CZ a. s. svým hospodařením zapříčinila, že nemohla dostát svým závazkům, neplatila nájemné a následně se dostala do platební neschopnosti, na její majetek byl proto prohlášen konkurs. Obdobně pak argumentoval i odvolací soud, jenž se nejprve v obecné rovině zabýval otázkou definice nesprávného úředního postupu a podmínkami právní odpovědnosti státu, dále pak poukázal na to, že právní předchůdkyni stěžovatelky vznikla majetková újma při podnikatelské činnosti, když její dceřiná společnost Prefa Majetková a. s., do níž vložila formou nepeněžitého vkladu část svého majetku, tento majetek přenechala za úplatu do užívání společnosti RASTRA AG-CZ a. s., jejíž hospodaření pak zapříčinilo snížení majetku právní předchůdkyně stěžovatelky.
Konstatování obecných soudů, že v některých případech došlo k nesprávnému úřednímu postupu, stěžovatelka považuje za nepřípustné "souhrnné zjištění" s tím, že měl být právně posuzován, a to jde-li o postup správců konkursní podstaty na straně jedné a konkursního soudu při dohlédací činnosti na straně druhé, přičemž argumentuje tím, že dle ESLP je nutno správce konkursní podstaty považovat za reprezentanta státu, jenž se tak nemůže zprostit odpovědnosti delegováním svých povinností na něj. Tyto námitky Ústavní soud nepokládá za případné, event. opodstatněné. Závěr obecných soudů o nedůvodnosti žaloby není postaven na tom, že by (vůbec) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a tudíž není Ústavnímu soudu zřejmé, jak by podrobné vysvětlování toho, kdy a jakým způsobem orgány státu nepostupovaly náležitým způsobem, mohlo mít na výsledek řízení vliv. Konstatoval-li soud prvního stupně, že odpovědnost za porušení svých povinností nese správce konkursní podstaty, na daném závěru Ústavní soud nic závadného (v principu) neshledal, protože jak plyne z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., odpovědnost za neplnění povinností správce konkursní podstaty - alespoň primárně - spočívá na něm samotném, přičemž otázku, zda lze k odpovědnosti volat rovněž stát, i kdyby příslušný orgán státu - konkursní soud v rámci tzv. dohlédací činnosti nijak nepochybil, je zjevně otázkou spornou, kdy jasnou odpověď nedává ani stěžovatelkou zmiňovaný rozsudek ESLP, protože se týkal jiné skutkové a právní situace. I kdyby ale Ústavní soud v tomto ohledu stěžovatelce přisvědčil, ústavní stížnosti by s ohledem na závěry, k nimž dále dospěl, stejně nebylo možno vyhovět.
Jak již bylo zmíněno, obecné soudy postavily své zamítavé rozhodnutí na absenci kausálního nexu mezi tvrzenou škodou a eventuálním porušením povinností konkursního soudu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom žádný argument, proč by měl být daný závěr vadný, nepředestírá, pouze označuje konstatování obecných soudů, že příčinou vzniku škody bylo nesprávné hospodaření společnosti RASTRA AG-CZ a. s. s pronajatým majetkem, za "zkratkovité". Jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, eventuální nesprávnost uvedených závěrů tento soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů neopravňuje; vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí. Jinak by tomu mohlo být v případě, že by předmětné závěry byly (z hlediska věcného) vadné natolik, že by je bylo možno označit za skutečně "extrémní", avšak k tomuto závěru Ústavní soud s ohledem na obsah ústavní stížnosti (a ani jinak) nedospěl.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu plyne, že žaloba podaná v dané věci, včetně doplnění, nebyla "projednatelná", a proto byla stěžovatelka přípisem obvodního soudu ze dne 29. 3. 2005 podle §43 o. s. ř. vyzvána, aby jasně a stručně uvedla, které konkrétní subjekty porušily svou konkrétní povinnost nebo nesprávně postupovaly, popsala tento nesprávný postup, a dále aby uvedla, jaká konkrétní škoda takto vznikla a jaká byla její konkrétní výše. Dlužno podotknout, že daný postup byl zcela namístě, protože přes obsáhlost žaloby a souvisejících podání šlo jen velmi obtížně určit, lapidárně řečeno, o co stěžovatelce vlastně jde. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka podáním ze dne 13. 4. 2005, ze kterého už bylo možno vyvodit, v čemž měl jak nesprávný úřední postup, tak i vzniklá škoda spočívat. V něm stěžovatelka totiž jednak označila konkrétní pochybení, jichž se měly Krajský soud (a také Krajské státní zastupitelství) v Hradci Králové dopustit, a jednak sdělila, že jí vyčíslená škoda má představovat "zmaření investice - ztrátu hodnoty podniku v rozhodném období, tedy od 30. 6. 2002 do 31. 3. 2003". Při jednání dne 10. 8. 2005 pak byla stěžovatelka podle §118a o. s. ř. vyzvána, aby mj. uvedla, jaká škoda jí z jakých konkrétních úředních postupů vznikla. Stěžovatelce tak bylo zjevně umožněno, aby ozřejmila vztah příčinné souvislosti (a aby tak v tomto ohledu unesla tzv. břemeno tvrzení). Z uvedeného je patrno, že stěžovatelce byl poskytnut v daném ohledu dostatečný procesní prostor. Dále lze ze soudního spisu zjistit, že přes tato poučení byla stěžovatelčina rozsáhlá skutková tvrzení (navíc doplňovaná obdobnými podáními vedlejší účastnice na její straně) z valné části bez souvislosti s právní podstatou sporu, a tudíž lze stěží soudu prvního stupně vytknout, že tato "katalogizoval" a že z nich "vytřídil" jen ta, která by v dané věci mohla mít nějakou relevanci.
Jde-li o samotné meritorní posouzení věci, předně nutno uvést, že tvrzené snížení účetní hodnoty podniku Prefa Pardubice a. s. nelze ztotožňovat se vzniklou škodou ve smyslu občanskoprávním. Jednak za snížením zmíněné hodnoty mohou stát i jiné důvody, než je škoda (např. právě špatné hospodaření RASTRA AG-C a. s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a to k návrhu mj. právě společnosti Prefa Pardubice a. s.), jednak příčinou tohoto snížení může být i škoda, která vznikla jinému subjektu (zde např. dceřiné společnosti Prefa Majetková a. s.). Jestliže stěžovatelka v žalobě tvrdila, že ke snížení účetní hodnoty došlo na základě tvorby opravných položek, je třeba dodat, že výše opravných položek má - obecně řečeno - odrážet riziko možných ztrát na majetku společnosti (např. v důsledku neuhrazení pohledávky), z čehož plyne, že jde o určitý předpoklad, nikoliv definitivní stav. V ústavní stížnosti ostatně stěžovatelka sama sdělila, že konkursní řízení vedené ve věci úpadkyně RASTRA AG-CZ a. s. nebylo dosud skončeno, z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 25 C 32/2004 pak plyne, že ze strany Prefa Pardubice a. s. a Prefa Majetková a. s. byla (a je zřejmě i nadále) vedena řada soudních sporů, které byly vyvolány tímto konkursním řízením; vedeny jsou i další spory, které s celou kauzou souvisejí a které se dotýkají majetku uvedených společností. Z uvedeného pak logicky plyne, že až po vyřešení sporných otázek, resp. poté, co dojde k vyčerpání všech možností právní ochrany, bude možné postavit najisto, zda a případně v jaké výši vznikla právní předchůdkyni stěžovatelky škoda a jaké subjekty za ni nesou odpovědnost.
Za této situace je sice poněkud předčasný závěr obecných soudů, že za snížením hodnoty podniku Prefa Pardubice a. s. stojí špatné hospodaření RASTRA AG-CZ a. s.; tato skutečnost však nemá žádné dopady na správnost, resp. ústavnost dalšího závěru obecných soudů, tedy že mezi namítanými pochybeními státních orgánů, která by mohla být z hlediska právního v dané věci relevantní, tj. jimi zapříčiněné průtahy řízení, a vzniklou škodou, není dán vztah příčinné souvislosti. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka v ústavní stížnosti daný závěr v podstatě nezpochybňuje a ani Ústavní soud neví, co by v tomto směru obecným soudům vytkl. Není jistě vyloučeno, že stěžovatelce mohla vzniknout škoda (rovněž) zmíněným nesprávným úředním postupem, pokud ji však stěžovatelka vyjádřila a vyčíslila takovým způsobem, jak uvedeno, pak dle názoru Ústavního soudu v době rozhodování soudu prvního stupně ani nebylo možné úsudek o příčinné souvislosti učinit.
Namítá-li stěžovatelka vadu v napadeném usnesení dovolacího soudu, spočívající v absenci výroku o nákladech ve vztahu k vedlejší účastnici řízení, z uvedeného rozhodnutí je patrno, že o jejích právech a povinnostech, jde-li o náklady řízení, rozhodnuto bylo, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem měla být ona, a nikoliv vedlejší účastnice, namítaným pochybením dotčena. Z tohoto důvodu ani tuto námitku Ústavní soud nemohl označit za opodstatněnou.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. S ohledem na to, že ústavní stížnost nebyla připuštěna k věcnému projednání, Ústavní soud k návrhu, resp. podnětu Prefa Pardubice a. s., nerozhodl o tom, že se tomuto subjektu přiznává postavení vedlejšího účastníka řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu