ECLI:CZ:US:2011:3.US.3099.10.1
sp. zn. III. ÚS 3099/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. M. L., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem v Praze 1, Štěpánská 17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2010 č. j. 1 Nc 1886/2010-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 1. 11. 2010, doplněnou podáním ze dne 13. 1. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 8. 2010 č. j. 1 Nc 1886/2010-119, kterým bylo (ke stěžovatelčině námitce podjatosti) rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 JUDr. Jana Fridrichová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod spisovou značkou 29 C 38/2009.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popisuje průběh řízení před obecnými soudy, která byla vedena ve věci rozvodu jejího manželství, uzavřeného s J. L. Přitom mj. poukazuje na účelové jednání svého manžela a vyslovuje nesouhlas s postupem výše jmenované soudkyně ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 111/2008, a to (zřejmě) z důvodu, že nesprávně zastavila řízení, jakož i ve věci vedené pod sp. zn. 29 C 38/2009, a to z důvodu, že tato soudkyně neučinila v souvislosti s jednáním nařízeným na den 8. 7. 2010 a 2. 12. 2010 žádné procesní úkony, ač měla postupovat tak, aby věc byla ve smyslu §114a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") rozhodnuta při jediném jednání, a dále proto, že uvádí její původní bydliště, ač soudu sdělila bydliště nové. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že jmenovaná soudkyně je "zřejmě připravena tolerovat obcházení zákona ze strany vedlejšího účastníka", protože by prý jinak učinila určité procesní úkony (které v ústavní stížnosti specifikuje).
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka akceptuje to, co plyne z ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. V dané věci však dle jejího názoru lze pochybovat o nepodjatosti jmenované soudkyně, a to z důvodu, že jednak již jednou nesprávně aplikovala české soukromé právo v prakticky stejné věci, kdy prý příprava jednání vylučuje, že by mohlo být rozhodnuto jinak, a jednak že je nepochybně rozhodnuta respektovat obcházení zákona ze strany J. L. a ignorovat u něho další nesrovnalosti, konkr. používání různých jmen. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedené soudkyni vytýká, že pokračuje v řízení, přestože byla podána tato ústavní stížnost, a vyvozuje z toho její podjatost.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z napadeného soudního rozhodnutí, městský soud se námitkou podjatosti zabýval a rozhodl o ní, přičemž v odůvodnění (s odkazem na nepochybně relevantní ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. , jehož ústavnost stěžovfatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje) řádně, srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení vysvětlil, proč předmětné námitce nepřisvědčil. Skutečnost, že stěžovatelka s jeho názorem, jenž je ústavně konformním způsobem zdůvodněn, vyslovuje nesouhlas, danou věc do ústavní roviny nijak neposouvá. Dlužno dodat, že předmětná námitka je převážně odůvodněna údajnými procesními pochybeními a dokonce spekulacemi, že k nějakým pochybením (nejen procesního, ale i věcného charakteru) dojde. Pokud by Ústavní soud měl nyní tyto otázky jakkoliv řešit, evidentně by
tím - zcela nepřípustně - zasahoval do nezávislého soudního rozhodování.
Namítla-li stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti, že uvedená soudkyně pokračuje v řízení, ačkoliv má vědomost o podání této ústavní stížnosti, jde o bezpředmětnou námitku. Ústavní soud není orgánem, jemuž přísluší rozhodovat o námitce podjatosti, nýbrž (v daných souvislostech) orgánem přezkoumávajícím soulad soudního rozhodnutí s ústavně zaručenými základními právy či svobodami; namítaná skutečnost přitom nastala až po vydání napadeného usnesení, a tak ji městský soud evidentně při svém rozhodování zohlednit nemohl.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu