ECLI:CZ:US:2011:3.US.3120.11.1
sp. zn. III. ÚS 3120/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 66/2011 ze dne 20. července 2011 a o návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž se svou ústavní stížností spojil, s odvoláním na ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., také návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 42 C 303/2009 ze dne 19. října 2009 a Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 66/2011 ze dne 20. července 2011, byl ústavní stížností napadeným výrokem pod bodem I. označeného rozsudku odvolacího soudu potvrzen částečně zamítavý rozsudek soudu I. stupně co do částky 16.320,- Kč, která odpovídá stěžovatelem v daném řízení také (mimo dalšího nároku na odškodnění nemajetkové újmy) uplatněnému nároku na odškodnění majetkové újmy, spočívající v nákladech souvisejících s povinným předsoudním uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti ČR podle zákona č. 82/1998 Sb. Pod bodem II. výroku napadeného rozsudku odvolací soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 47.479,- Kč. Odvolací soud, kromě již soudem I. stupně přiznané částky 8.000,- Kč a po podání žaloby žalovanou stěžovateli zaplacené částky 48.000,- Kč, přiznal sice stěžovateli jako náhradu škody za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení v občanskoprávní věci, jejímž byl stěžovatel účastníkem, další částku 85.376,- Kč, se soudem I. stupně se však zcela ztotožnil, pokud jde o stěžovatelem zároveň uplatněný nárok na zaplacení částky 16.320,- Kč, představující náklady vynaložené v souvislosti s právním zastoupením při projednávání uplatněného nároku na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti, jenž byl soudem I. stupně zcela zamítnut, a to s odkazem na ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že projednání věci před příslušným orgánem státní správy má neformální charakter a není nezbytné, aby poškozený byl zastoupen, rozpor uvedeného aplikovaného ustanovení s ústavním pořádkem České republiky neshledal. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů pod bodem II. napadeného rozsudku pak odvolací soud odůvodnil ustanovením §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k přisouzeným částkám a ustanovením §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve vztahu k zastavení řízení co do částky 48.000,- Kč žalovanou po podání žaloby stěžovateli zaplacené s tím, že z procesního hlediska měl ve věci stěžovatel úspěch, neboť v řízení bylo prokázáno, že základ uplatněného nároku je důvodný a výše plnění závisela na úvaze soudu, stěžovateli tak náleží náhrada nákladů řízení v plné výši, avšak pouze z částky soudem přiznané.
V podrobně zdůvodněné stížnosti stěžovatel dává najevo nesouhlas s právním posouzením obecného soudu a namítá, že bylo rozhodnuto dle zákonné úpravy, která není souladná s ústavním pořádkem, přičemž se dovolává rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 18/01, Pl. ÚS 38/06), z nichž je citováno a z nichž podle něj plyne, že postupoval-li při uplatňování svých práv z titulu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem v intencích zákonem uložených povinností, konkrétně povinným předsoudním uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti, což je jistě součástí řízení vedoucího k reparaci důsledků nesprávného úředního postupu (průtahů soudního řízení) orgánu veřejné moci, pak je v rozporu s principem odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem, pokud jsou náklady spojené s touto částí ponechány k jeho tíži. Ve vztahu k bodu II. výroku napadeného rozhodnutí namítá rovněž jeho protiústavnost, pokud bylo při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházeno jen z výše nakonec přiznané částky, která je nižší, než částka žalovaná. Dochází tak podle něj k disproporci, jíž je postihován, přičemž, jak uvádí, se opírá především o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1310/09. V podstatě z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhuje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v napadených částech i uvedeného zákonného ustanovení.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Stejně postupuje, shledá-li u návrhu podaného podle §64 odst. 1 až 4 důvod k odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a), tj. jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona].
Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele napadeným rozhodnutím Ústavní soud nezjistil. Pokud jde o část ústavní stížnosti namítající protiústavnost napadeného rozhodnutí v jeho potvrzující části ve výroku o věci samé, odkazuje Ústavní soud na své dřívější rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1619/09, v němž, z důvodů tam uvedených, na něž možno odkázat, v zásadě akceptoval ve srovnatelné věci zdůvodnění nepřiznání nákladů vzniklých právním zastoupením při vymáhání náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu u Ministerstva spravedlnosti neformálností uvedeného řízení, nevyžadujícího realizaci prostřednictvím právního zástupce, přičemž uvedeným rozhodnutím byl také odmítnut jako neopodstatněný návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. K námitce stěžovatele, že soud měl "naprosto standardní zákonnou možnost" přiznat mu předmětnou částku v rámci náhrady nákladů řízení pak třeba dodat, že uvedený postup soud mohl stěží volit za situace, kdy stěžovatel tuto částku sám učinil předmětem řízení ve věci samé.
Pokud jde o druhou část ústavní stížnosti, vztahující se k rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je třeba především připomenout rozhodovací praxi Ústavního soudu, z níž plyne, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10 a další). Takový stav však v dané věci nenastal.
Stěžovateli třeba obecně přisvědčit v tom, že pokud soud při rozhodování o nákladech řízení aplikuje ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. a vychází, jak se zřejmě stalo i v posuzovaném případě, z toho, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pak nelze postupovat tak, jak to učinil v daném případě odvolací soud, totiž tak, že při určení výše nákladů vycházel pouze z přisouzené částky. V případě, že je na místě použití uvedeného ustanovení a výše plnění skutečně závisí na úvaze soudu, je pro určení paušálně stanovené sazby za řízení v jednom stupni, jakož i sazby za úkon právní služby, rozhodující částka žalovaná, tj. žalobcem v žalobě požadovaná k přisouzení (srov. Bureš/Drápal/Krčmář a kol., Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání str. 652). Ústavní soud však přes uvedené důvod pro svůj zásah neshledal. Stěžovatel totiž ve své argumentaci v této části ústavní stížnosti přehlíží, že závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 1310/09, vztahující se k aplikaci ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na "úvahu soudu" ve smyslu ustanovení §136 o. s. ř., vychází ze skutkových okolností uvedené věci, kdy předmětem řízení bylo odškodnění nemajetkové újmy. Právě v poměru ke stanovení její přiměřené výše Ústavní soud uvedl, že jde o úvahu soudu ve smyslu §136 o. s. ř., kdy, jak zdůraznil, neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). V nyní posuzovaném případě však předmětem řízení nebylo jen odškodnění nemajetkové újmy způsobené průtahy soudu, ale také odškodnění újmy majetkové, nepochybně zjistitelné bez obtíží a neodvíjející se tak od úvahy soudu. V této části žaloby, tj. pokud jde o újmu majetkovou, stěžovatel úspěšný nebyl a právě s ohledem na tento fakt rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, byť mělo být zdůvodněno přesněji, lze akceptovat, neboť ve svém výsledku zohledňuje i neúspěch stěžovatele v řízení.
Z uvedených důvodů byly jak ústavní stížnost, tak i s ní spojený návrh na zrušení zákonného ustanovení podle §43 odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. prosince 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu