ECLI:CZ:US:2011:3.US.3137.11.1
sp. zn. III. ÚS 3137/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Janou Přerovskou, advokátkou v Praze 1, Krakovská 5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 7. 2011 č. j. 22 Cdo 2065/2011-129, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010 č. j. 64 Co 74/2010-109 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2008 č. j. 19 C 23/2005-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), dále pak uvedl, že soudy všech stupňů zamítaly jeho žalobu s odůvodněním neunesení důkazního břemene, když při svém rozhodování pominuly skutečnost, že žalovaná (bývalá manželka stěžovatele), příp. správce domu (její druhý manžel) měli volný přístup do bytu stěžovatele bez jeho vědomí, že byl byt vyklizen, aniž by byl stěžovatel přítomen. Soudy se nezabývaly otázkou, zda jsou v předloženém případě dány podmínky k přesunu důkazního břemene na žalovanou, a nebylo ani přihlédnuto ke skutečnosti, že se žalovaná k soudu, přes předvolání, nikdy osobně nedostavila. Dále pak stěžovatel uvádí, že celé řízení trvalo bez zavinění stěžovatele velmi dlouho.
Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel a žalovaná jsou bývalí manželé. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 24/2002 se stěžovatel domáhal vypořádání společného jmění manželů a určení, že dohoda o koakvizici ze dne 7. 11. 1996 je neplatná. O těchto nárocích bylo rozhodnuto soudy obou stupňů záporně s tím závěrem, že k vypořádání společného jmění manželů došlo v důsledku zákonné domněnky upravené v ust. §149 odst. 4 obč. zák. Dále bylo zjištěno, že trestní oznámení stěžovatele na neznámého pachatele bylo usnesením Policie ČR ze dne 31. 5. 2001 odloženo a jeho stížnost byla zamítnuta obvodním státním zastupitelstvím poté, kdy žalovaná podala vysvětlení, že v bytě stěžovatele byl společný majetek manželů, přičemž koncem srpna 2000 odvezla zbytek věcí, které konkretizovala, přičemž podle jejího tvrzení již dříve odvezl stěžovatel z bytu vše, co bylo cenné. Svědeckými výpověďmi J. J., jíž stěžovatel zapůjčil klíče od svého bytu, M. D., L. N. a M. K. nebylo podle názoru soudu I. stupně prokázáno tvrzení stěžovatele o jeho vlastnickém právu k předmětným movitým věcem včetně toho, že tyto věci měl v bytě, ani skutečnost, že žalovaná je má ve své moci a že je odmítá stěžovateli vydat. Z těchto důvodů prvoinstanční soud žalobu zamítl.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, když mimo jiné argumentoval nesprávným skutkovým zjištěním, poukazoval na katalog, který k důkazu o svém autorství k požadovaným obrazům předložil, a dále na skutečnost, že místnosti, z nichž byly požadované předměty odcizeny, jsou v jeho vlastnictví, a že to byla žalovaná, kdo bez jeho vědomí do uvedených prostor vnikl. Poukazoval na výpověď žalované před policií, v níž přiznala, že z bytu odvezla vše, co zbylo, a že nikdo neviděl stěžovatele, že by nákladním autem z bytu něco odvážel. Žalovaná ve svém vyjádření zdůraznila, že v srpnu 2000 si z bytu užívaného žalobcem odvezla konkrétní věci nabyté za trvání manželství a že z výpovědi svědků nevyplývá, že by odvezla i věci, které jsou předmětem řízení. Dále pak zdůraznila, že od bytu neměla v srpnu 2000 klíče a musela si je vypůjčit od paní J. Druhoinstanční soud zdůraznil, že bylo na žalobci (stěžovateli), aby prokázal, že v rozhodné době se v tomto prostoru skutečně jím požadované věci nacházely. Z výpovědi svědka T. T., navrženého stěžovatelem, vyplynulo pouze to, že v roce 2000 v zimě se možná se stěžovatelem setkali "s tolerancí 1 rok", a to v restauraci, a že v době přesněji neurčené byl stěžovatel "zděšen, v jakém stavu byt nalezl". Z dopisu B. S., předloženého stěžovatelem vyplývá, že navštívila stěžovatele v roce 1999 na jaře, kdy jí stěžovatel ukazoval své obrazy a další věci, na jejichž detailní popis si nevzpomíná, z nábytku, kterého v bytě bylo plno, si vzpomíná na nově potažené sofa a na restaurovaný příborník. Ani klíčová svědkyně J. J. nepotvrdila, ačkoli měla po určitou dobu klíč od bytu a podle vlastního tvrzení jej půjčovala žalované, že odvoz předmětných věcí byl proveden žalovanou, přestože byla přítomna stěhování věcí žalovanou. Městský soud v Praze proto potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že v prostorách, které užíval, měl v srpnu 2000 umístěny věci, jejichž vydání žalovanou požaduje, nehledě na to, že žalovaná popírá, že by některou z požadovaných věcí měla ve svém držení.
Proti druhoinstančnímu rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však bylo odmítnuto, neboť stěžovatel nezformuloval žádnou otázku, která by v rozhodnutí odvolacího soudu byla zásadního právního významu. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu pouze nesprávná skutková zjištění a jeho dovolání bylo toliko polemikou se skutkovými zjištěními soudů na základě odlišného hodnocení důkazů.
Stěžovatel před Ústavním soudem v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy, když udává vlastní popis skutkových okolností a jejich hodnocení. Dále pak má za to, že zde bylo na místě obrácení důkazního břemene, že se žalovaná k soudu nikdy nedostavila a že celé řízení trvalo bez jeho zavinění příliš dlouho.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Odvolací soud podrobně uvedl, proč má za to, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že v prostorách, které užíval, měl v srpnu 2000 umístěny věci, jejichž vydání požadoval. Ústavní soud proto odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno, a proto nese obvyklé procesní důsledky z této skutečnosti plynoucí. Z hlediska ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásady volného hodnocení důkazů upravené v ustanovení §132 o. s. ř. nelze rozhodnutím obecných soudů nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu