ECLI:CZ:US:2011:3.US.3138.11.1
sp. zn. III. ÚS 3138/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného Mgr. Bc. Michalem Davidem, advokátem se sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011 č. j. 28 Co 409/2011-38 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. července 2011 č. j. 59 C 16/2011-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 10. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí a tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti ke skutkové stránce věci uvádí, že se od roku 1992 domáhá svých restitučních nároků. V roce 1992 uplatnil restituční nárok na vydání pozemku- pozemkové parcely č. 1616 zahrada o výměře 37 383 m2, v katastrálním území Kobylisy, obec Praha, zapsané na příslušném LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem ze dne 7. 7. 2008 č. j. 24 C 97/2003-239 tak, že nahradil rozhodnutí pozemkového úřadu a vyslovil, že stěžovatel jako oprávněná osoba podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") není vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Soud zároveň rozhodl, že za nevydané zastavěné pozemky mu přísluší náhrada podle zákona o půdě. Protože ve veřejné nabídce pozemkového fondu v obci Praha nejsou nabízeny srovnatelné pozemky, podal stěžovatel proti České republice - Pozemkovému fondu České republiky žalobu na nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu jím specifikovaných pozemků v obci a katastrálním území Královice.
Stěžovatel tvrdí, že Pozemkový fond ČR brání efektivnímu uspokojování jeho restitučního nároku, neboť "převádí práva hospodaření k pozemkům na státní podniky, popřípadě příspěvkové organizace nebo obce, se zjevnou snahou bránit vydání pozemků oprávněným osobám". Takovým případem byl prý i "neplatný převod práva hospodaření" řady jiných nemovitostí na státní podnik Povodí Vltavy, i když tyto pozemky státní podnik pro plnění svých úkolů nepotřeboval.
Z tohoto důvodu se stěžovatel po zahájení řízení domáhal nařízení předběžného opatření, kterým by žalované bylo zakázáno "zcizovat a zatěžovat jím nárokované nemovitosti".
Napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že oba obecné soudy v projednávané věci "nesprávně aplikovaly tzv. podústavní právo, pokud návrh na nařízení předběžného opatření zamítly". Tímto postupem prý oba obecné soudy odmítly poskytnout nároku stěžovatele ochranu, i když byly podmínky pro nařízení předběžného opatření v předmětné věci splněny.
Podle názoru stěžovatele je postup navrhovaný obecnými soudy podle ustanovení §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb. neefektivní, neboť vyznačení poznámky o nevyjasněných vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem ve správě Pozemkového fondu má pouze informativní charakter k možným nabyvatelům nemovitostí, nemůže však zajistit ochranu jeho nároku na náhradu za nevydaný pozemek.
Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací uvedenou v odvolání a nevyložil, z jakého důvodu dospěl k závěru, že v předmětné věci není prokázána naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků řízení. V tomto postupu shledává stěžovatel porušení práva na legitimní očekávání ochrany majetku.
Stěžovatel požádal o projednání jeho ústavní stížnosti mimo pořadí a požaduje, "aby mu bylo Ústavním soudem přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, včetně zákonné DPH".
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 7. 2011 č. j. 59 C 16/2011-23 zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž mělo být žalované České republice - Pozemkovému fondu ČR zakázáno třetím osobám prodat, darovat, pronajmout, vyměnit, jinak převést anebo třetím osobám zřídit právo věcného břemene, zástavní právo, nájemní právo, právo bezplatného užívání kterékoli ve výroku specifikovaných nemovitostí v katastrálním území Královice, obci Praha (výrok I). V další části návrhu, v němž se stěžovatel domáhal zákazu jiného způsobu právního zatížení předmětných nemovitostí, označený soud návrh odmítl (výrok II). Důvodem zamítavého výroku byla skutečnost, že podle názoru soudu prvního stupně nebyly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, neboť stěžovatel netvrdil (ani neprokázal), že by ohledně předmětných pozemků existovaly konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu o úmyslu žalované činit jakékoli právní úkony ohledně těchto pozemků; proto dospěl soud k závěru, že stěžovatel neosvědčil naléhavost nařízení navrhovaného předběžného opatření.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2011 č. j. 28 Co 409/2011-38 k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku a změnil výrok II tak, že návrh na vydání předběžného opatření o zákazu jiného způsobu právního zatížení nemovitostí zamítl.
Odvolací soud s odvoláním na ustanovení §102 odst. 1 o. s. ř. a §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. konstatoval, že v předmětné věci není splněna podmínka, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného byl ohrožen.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obou soudů, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, zejména že neprokázal potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků řízení nebo důvodnost obavy ohrožení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami a nevysvětlil řádně své úvahy, které ho vedly k závěru o nesplnění podmínek nařízení předběžného opatření v projednávané věci.
S těmito námitkami stěžovatele nelze souhlasit. Jak správně konstatoval odvolací soud, v případě návrhu na nařízení předběžného opatření musí být prokázána potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nebo důvodnost obavy ohrožení výkonu následného rozhodnutí. U ostatních okolností postačí, budou-li alespoň osvědčeny.
Odvolací soud zdůraznil, že i soud prvního stupně se při svém rozhodování zabýval důvody pro (případné) nařízení předběžného opatření, přičemž vyšel z návrhu stěžovatele, který netvrdil žádné konkrétní právní úkony žalované, které by vedly ke zcizení či zatížení nárokovaných pozemků. Argumentace stěžovatele, že se tak v jiném případě, resp. u jiných pozemků v roce 2008 stalo, a že se tak obecně vzato může stát i v projednávané věci, neshledal odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) za tvrzení prokazující naléhavost potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků řízení.
Rovněž podmínka, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, nebyla v projednávané věci splněna. Jak správně dovodil odvolací soud, případný rozsudek, jehož vydání se stěžovatel v probíhajícím řízení domáhá, by uložil žalované povinnost k plnění spočívajícímu v prohlášení vůle uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu na nárokované pozemky. Nejde tedy o titul pro přímý výkon rozhodnutí. V tomto směru napadená rozhodnutí obou obecných soudů neodporují platné judikatuře Ústavního soudu, který např. ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 31/97 (dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že pod pojem "zatímní úprava poměrů účastníků" je možné zahrnout i dočasné omezení dispozice s majetkem; důvodem takového omezení je však ohrožení případného výkonu soudního rozhodnutí.
Jestliže se oba obecné soudy řádně zabývaly zjišťováním existence podmínek pro nařízení předběžného opatření, aniž dospěly ke kladnému závěru, přičemž odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně vysvětlil své úvahy, které ho k takovému závěru vedly, a neopomněl se přitom vypořádat s odvolacími námitkami stěžovatele, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele o svévoli při rozhodování výše označených soudů. Pokud stěžovatel namítá v souvislosti s rozhodováním soudů o návrhu na nařízení předběžného opatření porušení práva na legitimní očekávání při soudní ochraně svého majetku, je třeba připomenout, že rozhodnutím o návrhu na nařízení předběžného opatření se řízení ve věci samé nekončí. Stěžovateli náleží, stejně jako celé řadě dalších oprávněných osob, jejichž nároky dosud z různých důvodů nebyly či nemohly být uspokojeny, za nevydané pozemky náhrada ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje §62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení §62 odst. 3 citovaného zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Pouze v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledků řízení (není-li ústavní stížnost odmítnuta a u stěžovatele byly zjištěny obtížné majetkové nebo osobní poměry) uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); v ostatních případech platí postup podle již výše citovaného ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a Ústavní soud o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem nerozhoduje, neboť ustanovení občanského soudního řádu platí v řízení před Ústavním soudem pouze přiměřeně (§63 zákona č. 182/1993 Sb.).
Protože Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručená ústavním pořádkem, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu