ECLI:CZ:US:2011:3.US.315.11.1
sp. zn. III. ÚS 315/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. Š., zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem nám. Republiky 57, Tachov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. listopadu 2010 č. j. 16 Co 199/2010-651 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. dubna 2010 č. j. 20 C 43/2004-600, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2011, napadá stěžovatel oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení výše označeného čl. Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v údajně nesprávném "hodnocení skutkových zjištění", k nimž dospěly oba obecné soudy.
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že v roce 2001 uzavřel manželství, přičemž faktické soužití obou manželů trvalo jen krátce, neboť manželka se za několik měsíců po svatbě odstěhovala a odmítala o stěžovatele - plně invalidního, pečovat. Tuto skutečnost stěžovatel považuje za podstatnou v otázce posouzení nároku jeho manželky na výživné, kterého se po něm žalobou domáhala. Podle jeho názoru jí výživné manželky nemělo být pro rozpor s ustanovením §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") soudy vůbec přiznáno. Stěžovatel připouští, že v letech 2001 až 2004 mu bylo nad rámec starobního důchodu vyplaceno "větší množství finančních prostředků", ty však podle svého tvrzení zčásti investoval do společného jmění a zčásti se mělo jednat o finanční prostředky "jiných osob".
Oběma soudům stěžovatel vytýká, že nevzaly v úvahu jeho současnou finanční situaci, rozšíření společného jmění manželů o dům v Karviné, který byl dříve v jeho výlučném vlastnictví a který je v současné době předmětem vypořádání zaniklého společného jmění manželů. V průběhu řízení byla na jeho majetek nařízena exekuce z podnětu jeho bývalé manželky, přičemž stěžovatel nemá z důvodu špatného zdravotního stavu možnost vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost a je prakticky odkázán na pomoc svých příbuzných. Stěžovatel je přesvědčen, že výživné nemělo být jeho bývalé manželce přiznáno i proto, že i když se delší dobu zdržovala na území hlavního města Prahy, nesnažila se tam získat nějaké zaměstnání, které by jí umožňovalo získat potřebné finanční prostředky ke své obživě.
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 4. 2010 č. j. 20 C 43/2004-600, v řízení o výživné manželky byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni S. Š. na její výživu v období od 17. 5. 2004 do 27. 6. 2007 částku 10 000.- Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za období od 17. 5. 2004 do 27. 6. 2007 ve výši 340 448,- Kč je povinen stěžovatel zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I); žalobu na výživné za období od 17. 5. 2004 do 27. 6. 2007 ve výši 10 000,- Kč měsíčně soud zamítl (výrok II).
V obsáhle odůvodněném rozsudku soud prvního stupně vycházel mimo jiné i z rozvodových spisů účastníků (první návrh na rozvod manželství účastníků podal stěžovatel již v roce 2002, přičemž jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2007), a konstatoval, že příčiny rozvratu manželství byly v převážné míře shledány na straně stěžovatele, který odmítl jakékoliv soužití se svou manželkou. Soud prvního stupně rovněž obsáhle citoval ze spisů vedených příslušnými přestupkovými odděleními Magistrátu města Karviná a Úřadem městské části Prahy 14, ohledně zdravotního stavu žalobkyně po útocích ze strany stěžovatele, kterými končily některé jejich hádky i jejích výdělkových poměrů.
Po obsáhlém a podrobném dokazování ohledně majetkových poměrů stěžovatele, jeho výdělkových možností a schopností v předmětném období, zdravotního stavu a životních potřeb, vzal soud prvního stupně za prokázané, že příjem stěžovatele činil v předmětném období v průměru 27 000,- Kč měsíčně, přičemž mimo tento příjem disponuje značnými finančními obnosy. Soud proto neuvěřil tvrzením stěžovatele, že peníze na účtu u ČSOB, a. s. nepatřily stěžovateli, ale jiným osobám a uzavřel, že životní úroveň obou manželů byla v předmětném období rozdílná, žalobkyně byla na stěžovatele odkázána svou výživou, kterou jí on dobrovolně neposkytoval. Žalobkyně byla odkázána jen na sociální dávky; proto soud považoval za adekvátní výši výživného manželky částku 10 000,- Kč měsíčně.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I výroku (výrok I) a v odstavci II výroku ho změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 373 838,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
Odvolací soud v souvislosti s odvoláním obou účastníků řízení dospěl k závěru o důvodnosti podaného řádného opravného prostředku pouze v případě žalobkyně, neboť se neztotožnil s výší výživného stanoveného soudem prvního stupně. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně řádně neposoudil hodnotu nemovitého i movitého majetku stěžovatele, jeho způsob života, takže právě s přihlédnutím k jeho majetkovým poměrům náleží žalobkyni za dané období výživné v žalované výši 20 000,- Kč měsíčně.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu č. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srovnej ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, jde v případě přezkumu Ústavního soudu o to, zda v řízení před obecnými soudy a v rozhodnutích v něm vydaných byly dodrženy ústavněprávní principy a nebyla dotčena základní práva jeho účastníků.
Stěžovatel nesouhlasí se skutkovými zjištěními obou obecných soudů a s právním názorem, který v projednávané věci oba soudy zaujaly, neboť podle jeho názoru dostatečně neposoudily soulad poskytování výživného žalobkyni s dobrými mravy (§96 odst. 2 zákona o rodině).
Princip nezávislého soudního rozhodování se projevuje též v zásadě volného hodnocení důkazů (ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.). Do procesu dokazování před obecnými soudy Ústavní soud zasahuje jen ve zcela mimořádných případech, pokud má například za to, že dokazování bylo postiženo vadou spočívají v tzv. opomenutých důkazech. Takové procesní pochybení ve věci rozhodujících soudů stěžovatel nenamítá. Rovněž možnost, že by hodnocení provedených důkazů ve vztahu k vyvozeným skutkovým závěrům bylo natolik nelogické či dokonce by v žádném možném ohledu z nich nevyplývalo, se z napadených rozsudků nepodává.
I když pojem "výživné" není v zákoně o rodině nijak definován, je tento pojem chápán dosavadní teorií a soudní praxí jako uspokojování odůvodněných potřeb oprávněného. Tedy jde nejen o požadavky spojené s výživou konkrétného subjektu rodinného práva, ale i s jeho hmotnými (materiálními) a kulturními potřebami. Při posuzování důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně obecné soudy vycházely z kritérií stanovení rozsahu výživného (§96 odst. 1 zákona o rodině) a zabývaly se tím, zda žalobkyni, jak s ohledem na její podíl na rozpadu manželství účastníků, tak i na chování ke stěžovateli, lze výživné přiznat (§96 odst. 2 zákona o rodině).
Ve vztahu k napadenému rozsudku soudu prvního stupně nelze než konstatovat, že soud zkoumal velmi pečlivě jak otázku soužití účastníků řízení, tak i důvody, které k jeho ukončení vedly, přičemž konstatoval, že příčiny rozvratu jejich manželství a ukončení předchozího soužití spočívaly spíše v chování stěžovatele, než v postojích žalobkyně. Ostatně nelze najít žádné ospravedlnění pro skutečnost, že to byl stěžovatel, který v dubnu 2004 žalobkyni fyzicky napadl a způsobil jí četná zranění. Odchody žalobkyně ze společné domácnosti byly většinou vynucené okolnostmi, jejichž příčina tkvěla v častých neshodách obou manželů ohledně hospodaření s finančními prostředky, kterými disponoval výhradně stěžovatel. V průběhu řízení tedy nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že by se žalobkyně k němu zachovala tak, že by se o něj např. bezdůvodně odmítla postarat v době jeho nemoci či po návratu z nemocnice po operaci.
Již s ohledem na §118a odst. 3 o. s. ř. nelze proto než zdůraznit, že stěžovateli se prokázat opačný závěr, tedy že jednání žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy, nepodařilo. V souvislosti s namítaným rozporem poskytování výživného s dobrými mravy je třeba připomenout, že procesní aktivita k prokázání takového tvrzení byla výlučně na straně stěžovatele. Oba obecné soudy se v této otázce dostatečně podrobně zabývaly jak námitkami stěžovatele, tak i předloženými důkazy.
Při stanovení výše výživného soud zkoumá nejen příjmy obou účastníků řízení, ale i jejich osobní a majetkové poměry (hodnotu nemovitého a movitého majetku), dosaženou životní úroveň, styl života i skutečnost, jestli se povinný bez důležitého důvodu nevzdal majetkového prospěchu či zaměstnání. Soudy neuvěřily tvrzením stěžovatele, že by jeho finanční situace byla obtížná, neboť s ohledem na výsledky dokazování bylo naopak prokázáno, že v rozhodném období disponoval značnými finančními hotovostmi, je majitelem celé řady stavebních mechanizmů a vozidel. Nepravdivost jeho tvrzení byla prokázána i porovnáním jeho příjmů a výdajů v posuzovaném období a řadou dalších listinných důkazů. Oproti tomu žalobkyně žádné finanční prostředky mimo sociálních dávek či příspěvků nedostávala. Byla evidována na Úřadu práce v Karviné jako uchazečka o zaměstnání, avšak bez nároku na podporu v nezaměstnanosti. I když odvolací soud vzal v úvahu, že její majetkové poměry se rozšířením společného jmění manželů o dům v Karviné zlepšily, přesto nemohl ponechat bez povšimnutí skutečnost, že soudem prvního stupně zjištěné majetkové poměry stěžovatele byly v předmětném období natolik nadstandardní, že vyhověl žalobě a rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv stěžovatele.
Pokud stěžovatel teprve v ústavní stížnosti namítá, že žalobkyně měla možnost získat zaměstnání v době svého přechodného pobytu v Praze, jde o nepřípustné novoty, které měly být posouzeny v řízení před obecnými soudy. Proto Ústavní soud k této námitce nepřihlédl.
Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu