ECLI:CZ:US:2011:3.US.3151.11.1
sp. zn. III. ÚS 3151/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Petříkem, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 17. 8. 2011 č. j. 3 T 312/2009-65 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011 č. j. 10 To 501/2011-74, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 18. 10. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 10. 2011 č. j. 10 To 501/2011-74, jakož i (jemu předcházejícího) usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 8. 2011 č. j. 3 T 312/2009-65, přičemž tvrdil, že obecné soudy svým postupem a těmito rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že porušily čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením okresního soudu byla stěžovateli (coby odsouzenému) podle §340b odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") za použití §45a odst. 4 trestního zákona přeměněna část trestu obecně prospěšných prací ve výměře 72 hodin, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 22. 10. 2009 č. j. 3 T 312/2009-19 v celkové výměře 200 hodin, na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 36 dnů; podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona pak byl stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel stížností, kterou však krajský soud napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje, že okresní soud nesprávně postupoval podle ustanovení §340b tr. ř. účinného ke dni 31. 12. 2009 s tím, že bylo třeba postupovat podle předpisu účinného ke dni projednání věci a vyhlášení napadeného rozhodnutí. Poukazuje přitom na skutečnost, že "podmínky pro přeměnu trestu obecně prospěšných prací je nutné považovat za hmotně právní zásah do [jeho] práv" a že i trestnost trestného činu se vždy posuzuje podle právního předpisu, který je pro pachatele příznivější. Současná právní úprava umožňuje soudu zvážit, zda rozhodne o přeměně trestu v trest odnětí svobody nebo zda ponechá trest obecně prospěšných prací v platnosti (při stanovení dohledu nebo dalších dosud neuložených přiměřených omezení, přiměřených povinností nebo případně výchovných omezení). Oproti tomu úprava účinná ke dni 31. 12. 2009 soudu neumožňovala ponechání trestu obecně prospěšných prací i nadále v platnosti a soud obligatorně měl rozhodnout o přeměně trestu. Stávající právní úprava je dle stěžovatele jednoznačně v jeho prospěch, resp. je příznivější. Z tohoto důvodu měly soudy zvážit všechny okolnosti svědčící o tom, zda je namístě ponechat trest obecně prospěšných prací i nadále v platnosti (a uložit další omezení). Na této skutečnosti dle stěžovatelova názoru nemění ani nic "novela trestního zákona", která za každou započatou neodpracovanou hodinu obecně prospěšných prací stanoví 1 den trestu odnětí svobody, neboť je prý příznivější, má-li soud možnost zvážit, zda je (vůbec) přeměna trestu namístě. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že v řízení prokázal důvody, pro které obecné soudy neměly k přeměně trestu přistoupit, a namítá, že se jimi (jakožto relevantními skutečnostmi), a to s ohledem na svůj nesprávný právní názor, vůbec nezabývaly.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje své námitky, které uplatnil ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, přičemž z odůvodnění usnesení krajského soudu je patrno, že se jimi uvedený soud nejen zabýval, ale i ústavně konformním způsobem vypořádal. Z obsahu ústavní stížnosti pak lze usuzovat, že právní názor zastávaný obecnými soudy nebyl stěžovatelem zcela pochopen. Úvodem krajský soud stěžovateli vysvětlil, že trestnost činu je pojem hmotněprávní, a je proto upraven v trestním zákoně, nikoliv v trestním řádu. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelova argumentace ustanovením §340b tr. ř. není případná - v posuzované věci nedochází (primárně) ke "střetu" různých znění uvedeného procesního ustanovení, ale ustanoveních hmotněprávních, a to konkrétně ustanovení §45a trestního zákona a §65 trestního zákoníku. Přitom otázku, jaká z uvedených úprav je pro stěžovatele příznivější (§2 odst. 1 trestního zákoníku), řešil krajský soud v souladu s judikaturou (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 13 To 147/2010, publikované pod č. 5/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 1, ročník 2011), kdy jako rozhodující kritérium zvolil poměr mezi nevykonanými hodinami trestu obecně prospěšných prací vůči dnům trestu odnětí svobody, na něž jsou přeměňovány. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto názorem vyslovuje nesouhlas, aniž by zdůvodnil, proč soudy zvolené (a zjevně nikoliv irelevantní) kritérium z hlediska ústavnosti nemůže obstát, v podstatě po Ústavním soudu požaduje, aby věc z meritorního hlediska posoudil namísto obecných soudů, což tomuto soudu, jak plyne z ustálené judikatury, zjevně nepřísluší. Kromě toho je třeba zdůraznit, že krajský soud v napadeném usnesení (v podstatě in eventum) odmítl, že by bylo možné jiné rozhodnutí než právě přeměna v trest odnětí svobody, a rovněž tento závěr řádně zdůvodnil. Z uvedeného plyne, že i kdyby nebyl výše uvedený právní názor obecných soudů správný, stěžovatel by - v této konkrétní věci - dosáhnout příznivějšího rozhodnutí stejně nemohl (bylo by tomu právě naopak). Není tedy ani pravda, že by se obecné soudy danou otázkou vůbec nezabývaly, jak stěžovatel v (závěru) ústavní stížnosti tvrdil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla Ústavním soudem "přijata" k věcnému projednání, nebylo možné ani rozhodnout o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu