ECLI:CZ:US:2011:3.US.3153.10.1
sp. zn. III. ÚS 3153/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2010, č. j. 8 Afs 70/2009-286, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 119/2007-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 2 odst.2, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 26. 11. 2007, č. j. 7827/07-1100-400276, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni ze dne 31. 1. 2007, č. j. 28097/07/138912/0377 (dodatečný platební výměr č. 1070000060), kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 ve výši 2 923 848 Kč. Ve shodě se správcem daně prvního stupně odvolací orgán (dále jen žalovaný) dospěl k závěru, že stěžovatel v rámci daňové kontroly neprokázal, že uplatněné výdaje v celkové částce 9 652 343,20 Kč za "třídící a sortovací práce" vynaložil na dosažení, zajištění a udržení příjmu podle §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, neboť neprokázal, zda a kým byly tyto práce provedeny.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že odpovědnost za prokázání správnosti "zařazení sporných výdajů do výdajů daňových" (břemeno důkazní) spočívalo výlučně na žalobci, přičemž této povinnosti se nemohl zprostit tvrzením, že zakázku zprostředkoval a obchodním případem byl pověřen jeho již nežijící spolupracovník. Současně uvedl, že žalovaný, jakož i správní orgán prvního stupně, dostál v tomto řízení své povinnosti dbát toho, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly zjištěny (§31 odst. 2 daňového řádu), avšak žádný z důkazních prostředků neosvědčil tvrzení žalobce, že sporné práce byly provedeny, a to firmou EUREKA INTERNATIONAL Š. K. S podrobným odůvodněním přitom odmítl jako nedůvodnou žalobcovu námitku co do neprovedení opětovného výslechu Š. K. a výslechu I. G., stejně jako výtku, že nebyl pořízen grafologický posudek, a nepřisvědčil ani jeho dalším námitkám ohledně způsobu stanovení dodatečně daňové povinnosti za pomoci důkazů, jakož i její výše.
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. V podrobném odůvodnění se ve shodě s městským soudem vypořádal především s otázkou, zda stěžovatel prokázal oprávněnost uplatněného sporného daňového výdaje, jmenovitě zda se práce, jež byly předmětem sporné dodávky, vůbec uskutečnily a zda je provedl subjekt, jemuž za ně bylo zaplaceno. Zdůraznil přitom, že v daňovém řízení to byl právě stěžovatel, jenž byl povinen prokázat všechny skutečnosti ohledně tvrzeného obchodního případu, a to se mu v daňovém řízení nezdařilo. S podrobným odůvodněním proto i kasační soud odmítl námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pro tvrzené neúplné dokazování, neprovedení opakovaného výslechu a vadně hodnoceného protokolu o podání vysvětlení, jakož i námitku o nepřípustnosti stanovení daně dokazováním namísto pomůcek. Jako neopodstatněné kasační soud posoudil i tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu je "nepřezkoumatelné".
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká především správním orgánům, že "dodatečný platební výměr byl vydán v rozporu se zjištěným skutkovým stavem" a že nedostály své zákonné povinnosti učinit vše pro to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. V podrobnostech namítá, že 1/ za důkaz nebylo možno v daňovém řízení užít záznam o podaném vysvětlení Š. K. na Policii ČR a že 2/ dokazování provedené správním orgánem nebylo úplné, neboť nebyl opakovaně vyslechnut svědek Š. K., nebyl proveden výslech svědka G. a nebyl proveden důkaz grafologickým posudkem platebních příkazů. Výše dodatečně vyměřené daně je "téměř dvojnásobně vyšší než částka, představující zisk stěžovatele ze ...smlouvy o dílo" na provedení sortovacích a třídících prací, a takový postup správce daně je podle stěžovatele v "hrubém rozporu s ekonomickou realitou"; správní orgány "nijak nezkoumaly a nehodnotily" o jaké výdaje v jeho případě mělo jít, neboť je logické, že bez jejich vynaložení stěží mohl dosáhnout vykázaných příjmů z této obchodní transakce. Oběma správním soudům stěžovatel - v obecné poloze - vytýká, že "akceptovaly všechny postupy a právní závěry obou správních orgánů jako věcně důvodné a zákonné", přičemž se tím "dostaly do pozice toho, kdy výše uvedená základní práva stěžovatele porušil".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry zejména správních orgánů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí soudů běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy správních orgánů a obecných soudů ve správním řízení a řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Je na místě zdůraznit, že žalovaný i oba správní soudy se s opětovně v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami proti postupu finančních orgánů zejména v procesu dokazování v daňovém řízení v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly, přičemž jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Nejvyšší správní soud (též) stěžovateli dostatečným způsobem objasnil, z jakého důvodu neshledal rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelným, a i s tímto jeho názorem není důvodu se neztotožnit.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že zejména správní orgán a posléze i oba soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla dokazování.
Ohledně hodnocení správním orgánem a soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správním orgánem a soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní orgán a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Jestliže správní orgány a posléze i správní soudy postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, jakož i těch, které si v řízení opatřily, v souladu s vytýčenými zásadami pro dokazování (zde §2 odst. 3 daňového řádu, §77 s. ř. s., §132 o. s. ř.), tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, na kterých dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že uplatněné výdaje za deklarované třídící a sortovací práce byly skutečně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmu podle §24 zákona o daních z příjmů, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, byť by eventuálně přicházela v úvahu i odlišná skutková verze.
Tvrdí-li stěžovatel i nyní (stejně jako v odvolání, žalobě i kasační stížnosti), že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v daňovém řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy (výslech svědků, grafologický posudek), je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li správní orgán a soudy, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, či je provést nemohly (viz navržený opakovaný výslech svědka K.), pak není ani důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybily.
Správním orgánům, resp. soudům, nelze ani relevantně vytknout, že své závěry ohledně kritického daňového výdaje, jakož i správného postupu správních orgánů při stanovení daně dokazováním (a nikoliv pomůckami) dostatečně a přiléhavě neodůvodnily, ba právě naopak; napadená rozhodnutí soudů, jakož i správního orgánu jsou založena na adekvátně zjištěném skutkovém stavu a právní závěry, k nimž tyto orgány dospěly, jsou racionálně a přesvědčivě odůvodněny.
Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2011
Jiří Mucha
předseda senátu