ECLI:CZ:US:2011:3.US.3163.11.1
sp. zn. III. ÚS 3163/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele: D. Q. T., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21 (adresa pro doručování: AK Čechovský & Václavek a partn., se sídlem tamtéž), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 67 To 203/2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 29 T 44/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané v souladu s ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 až čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami směřujícími proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Má za to, že soudy nedostály nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98, podle kterého se stanovený trest "pojmově váže spíše k takovému pachateli, kde náprava není možná". Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů pak za konkrétní specifikaci "možností nápravy" označit nelze. Stěžovatel zdůrazňuje zejména svoji předchozí bezúhonnost a za významnou z hlediska práva na respektování soukromého a rodinného života pokládá skutečnost, že "na území České republiky pobývá v rámci trvalého pobytu jeho družka, kdy před jeho zadržením s touto sdílel společnou domácnost a vychovával s ní nezletilé dítě, které je občanem České republiky". Posléze polemizuje s konstatováním odvolacího soudu, že "není zájem, aby na území České republiky pobývaly osoby zabývající se nelegální výrobou drog a jejich prodejem", výtkou, že neodpovídá skutkové podstatě trestného činu, pro který byl odsouzen.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 byl stěžovatel uznán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen podle §286 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Soud mu dále uložil s poukazem na §80 odst. 1 a 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí konkretizovaných věcí.
Stěžovatelovo odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících stanovení trestu vyhoštění, jmenovitě rozhodování podle §80 tr. zákoníku, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ústavněprávních normách, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v uvedených ustanoveních trestního řádu.
Ustanovení §80 tr. zákoníku poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (srov. ve druhém odstavci kritéria povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, možností nápravy a poměrů pachatele a stupně ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu) nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §80 tr. zákoníku. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Vyhoštění cizinců je v zásadě suverénním právem každého státu a Úmluva ani Listina toto právo nijak neomezuje, s výjimkou výslovně stanovených případů v čl. 8 odst. 2 Úmluvy a Protokoly č. 4 a č. 7 (srovnatelně s čl. 8 odst. 2 Úmluvy) a čl. 14 odst. 5 Listiny, tj. že cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy chrání právo každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Ústavní soud, zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, posuzuje otázku existence nebo neexistence rodinného života vždy to na základě skutečné (praktické) existence úzkých osobních vztahů (srov. rozsudek ESLP ze dne 13. 6. 1979 ve věci Marckx v. Belgie, stížnost č. 6833/74). Bylo by nepřiměřené omezovat pojem soukromého života na "vnitřní kruh", ve kterém může jednotlivec žít svůj vlastní osobní život, jaký si vybral, a vyloučit z něj svět, který nezapadá do této oblasti, přičemž respekt k soukromému životu musí rovněž zahrnovat jistý stupeň práva ustavovat a rozvíjet sociální vztahy s ostatními lidskými bytostmi (rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992 ve věci Niemietz v. Spolková republika Německo, stížnost č. 13710/88).
Stěžovatel poukazuje na čl. 8 odst. 1 Úmluvy s tím, že mínil pobývat v České republice společně se svojí družkou a jejím dítětem, přičemž vyhoštění je zásahem do soukromého a rodinného života, který si coby cizinec na území České republiky vytvořil.
Právo podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy není chráněno neomezeně, podle odst. 2 téhož článku může státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Kritérium zákonnosti je splněno tím, že trest vyhoštění soudy uložily v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení proběhnuvším podle předvídatelných pravidel trestního řádu. Stěžovatel přitom ani netvrdí, že se aplikované právní normy vyznačují deficitem relevantním z hlediska Úmluvy (srov. rozsudky ESLP ze dne 24. 4. 1990 ve věcech Kruslin v. Francie, stížnost č. 11801/85, a Huvig v. Francie, stížnost č. 11105/84) nebo Listiny.
Podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti je třeba identifikovat zejména se zájmem na veřejné bezpečnosti, přecházení zločinnosti, ochraně práv a svobod jiných; srov. též požadavky náležitého zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu, resp. prevence trestné činnosti, které se dále promítají v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.
K zásadě proporcionality Ústavní soud předesílá, že stěžovatel směřuje k problematice extrateritoriálních účinků čl. 8 Úmluvy, tedy otázce, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život na jeho území.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro uplatnění extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy jsou velmi striktní (z praxe ESLP srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 1985 ve věci Abdulaziz, Cabales a Balkandali v. Spojené království, stížnosti č. 9214/80, č. 9473/81 a č. 9474/81, rozsudek ze dne 21. 6. 1988 ve věci Berrehab v. Nizozemí, stížnost č. 10730/84, rozsudek ze dne 18. 2. 1991 ve věci Moustaquim v. Belgie, stížnost č. 12313/86, rozsudek ze dne 26. 3. 1992 ve věci Beldjoudi v. Francii, stížnost č. 12083/86, a rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid v. Spojené království, stížnost č. 44599/98).
Nelze přehlédnout, že stěžovatel se na území České republiky nachází na základě povolení k přechodnému pobytu. Stěžovatel a jeho družka tudíž museli být srozuměni s tím, že budou nuceni svůj rodinný život vést jinde. Za relevantní pokládá Ústavní soud skutečnost, že stěžovatel se odvolává na porušení svých ústavně zaručených práv v pozici, kterou musel v důsledku svého předcházejícího protiprávního jednání předpokládat (shodně vyznívá usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 691/06). Uvedené aspekty dále zvýrazňuje okolnost, že již v minulosti mu bylo uloženo správní vyhoštění, byť později došlo k jeho zrušení.
Absenci dalších vazeb, zejména pracovních k území České republiky stěžovatel nezpochybňuje.
Poukaz obecných soudů na "nelegální výrobou drog a jejich prodej" není neudržitelný, neboť již z přehledu předmětů, kterých se týká trest propadnutí věci [§70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], zřetelně vyplývá, že jde o situaci odlišnou oproti skutkovému základu judikatury, kdy osoby pěstovaly v nevelkém rozsahu konopí prokazatelně jen pro vlastní potřebu, především k domácí výrobě přírodních léků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 52/2008, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 254/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1456/09).
Uložení trestu vyhoštění podle §80 tr. zákoníku v dlouhodobém rozsahu není vyloučeno ani v případě, že se pachatel jako cizí státní příslušník dopustil trestné činnosti na území České republiky poprvé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 Tdo 42/2010). Že se stěžovatel již v době přechodného pobytu dopouštěl trestné činnosti, přičemž navíc nebylo zjištěno, že by měl jiný - legální - příjem, argument ve prospěch "napravitelnosti" (uplatnitelný toliko v rovině tzv. soudního uvážení) očividně nepředstavuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí obecných soudů nacházejí přiměřenou konciliaci s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 178/98, jakož i další judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
Ústavnímu soudu pak přísluší - z hlediska stěžovatelem dovolávaného práva na spravedlivý proces - omezit se na zjištění, že uplatněné závěry zjevným omylem či excesem nejsou a s výkladovou svévolí je spojovat jakkoliv nelze.
Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí, bylo vyloženo již v předchozím.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu