ECLI:CZ:US:2011:3.US.3232.11.2
sp. zn. III. ÚS 3232/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. listopadu 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, ve věci navrhovatele P. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Žákem, advokátem se sídlem Národní 28, 110 00 Praha, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2011 č. j. 4 Nd 159/2011-58, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud rozhodl, že v jeho výroku vyjmenovaní soudci Vrchního soudu v Praze nejsou vyloučení z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 3 Co 233/2010.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností a domáhal se jeho zrušení. Rozhodovací důvody usnesení Nejvyššího soudu podrobil kritice s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel má za to, že oproti závěru Nejvyššího soudu je zde dán důvod pochybovat o nepodjatosti soudců, a to ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 722/05, I. ÚS 167/94, II. ÚS 105/01 a Pl. ÚS 11/04. V blíže rozvedených tvrzeních stěžovatel (ve vztahu k příslušným soudcům) akcentoval své přesvědčení o existenci "ověřitelných skutečností, které mohou ... nestrannost zpochybňovat", se zdůrazněním toho, že "v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání".
Tenorem výtek stěžovatele jsou v tomto ohledu tvrzení založená na předpokladu, dle něhož členství soudce v KSČ před listopadem 1989 je bez dalšího dostatečným důvodem pro závěr o podjatosti soudce v těch kauzách, v nichž právě stěžovatel (coby obecně známý dlouhodobý odpůrce komunismu) vystupuje jako účastník řízení. Stěžovatel v této souvislosti vyslovil rovněž přesvědčení, že konkrétním důvodem v intencích zákonné podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci je skutečnost spočívající ve snaze stěžovatele dosáhnout toho, aby bývalí členové KSČ byli zbaveni soudcovských funkcí. Na podporu svého názoru poukázal i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10, v něm bylo konstatováno, jak citoval, že "informace o profesní minulosti soudce jsou relevantní pro posuzování nestrannosti a nezávislosti jednotlivých soudců v návaznosti na rozhodování jednotlivých kauz".
Uvedené výhrady stěžovatel následně vztáhl i k soudcům senátu Nejvyššího soudu, který usnesení napadené ústavní stížností vydal.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud předně uvádí, že Nejvyšší soud naprosto dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč nelze námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v §14 o. s. ř.
Rozhodné je, že stěžovatel konkrétní skutečnosti, resp. zákonný předpoklad "poměr k věci, resp. účastníkům" spatřuje a tedy námitku podjatosti soudců opírá o bývalé členství konkrétních soudců v KSČ a o svou (různými způsoby vedenou) kritiku setrvání bývalých členů KSČ v soudcovských funkcích. Tyto důvody ovšem způsobilostí založit podjatost soudců (samy o sobě) nedisponují. V důsledku toho postačí na obsah odůvodnění napadeného usnesení odkázat, včetně přiléhavých rozhodnutí Ústavního soudu v něm vyjmenovaných. Ústavní soud poznamenává, že shodně rozhodoval kupř. i v usneseních sp. zn. III. ÚS 860/11 a I. ÚS 1448/11, jež byla stěžovateli adresována a jejichž obsah je mu tudíž znám.
Mimo (izolovaných a z kontextu vytržených) pasáží nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10, na něž stěžovatel poukázal, Ústavní soud pro úplnost z pohledu relevantního pro nyní posuzovaný případ připomíná, že v něm konstatoval rovněž následující:
"Prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen."
Z uvedeného se podává, že tvrzení pohybující se v rovině obecnosti důvod k podjatosti soudce založit (již z povahy věci) nemůže. Dlužno dodat, že argumenty stěžovatele tuto míru obecnosti, nahlíženou Ústavním soudem jako ještě nikoliv relevantní, vykazují. Nejinak nutno potom hodnotit stejné námitky stěžovatele, pokud se vztahují k soudcům Nejvyššího soudu.
Za této skutkové a právní situace Ústavní soud, který není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti, v tom rámci především orgánem ochrany proti svévoli ze strany obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, neshledal.
Proto byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2011
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu