ECLI:CZ:US:2011:3.US.3253.10.1
sp. zn. III. ÚS 3253/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. D., zastoupeného JUDr. Štěpánem Romanem, advokátem v Praze 7, Letohradská 40, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci vedené pod sp. zn. 1 T 119/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 10. 2010 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že došlo k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod tím, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nevydal rozhodnutí v souladu s ustanovením §419 trestního zákoníku.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel byl rozsudkem obvodního soudu ze dne 30. 8. 2004 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 9. 2007 sp. zn. 7 To 281/2007 uznán vinným dvojnásobným trestným činem podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců. Návrhem ze dne 12. 4. 2010 se stěžovatel obrátil na obvodní soud a domáhal se toho, aby mu byl na základě §419 trestního zákoníku zrušen nevykonaný zbytek trestu. Obvodní soud mu přípisem ze dne 16. 4. 2010 sdělil, že se uvedené ustanovení na jeho případ nevztahuje, a tudíž že danému návrhu nelze vyhovět (a že z tohoto důvodu nebylo v dané věci soudem rozhodováno ani ke dni 1. 1. 2010). Proti tomuto postupu podal stěžovatel ústavní stížnost, která však byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1747/10; v něm Ústavní soud stěžovateli vytkl, že před podáním ústavní stížnosti nepodal (mj.) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. To následně stěžovatel učinil, avšak městský soud jeho návrh zamítl usnesením ze dne 17. 9. 2010 sp. zn. Nt 555/2010.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud měl rozhodnout pouze o stanovení lhůty, a nikoli jeho návrh odmítat, a že zásadně nebyl oprávněn provést rozhodnutí ve věci, protože takové rozhodnutí přísluší výlučně soudu prvního stupně. Nesouhlasí také se závěrem, že se na něj ustanovení §419 trestního zákoníku nevztahuje, neboť znak skutkové podstaty, pro který byl odsouzen, nyní neexistuje. Vzhledem k tomu, že skutkovou podstatu trestného činu tvoří právě jeho formální znaky, tak v případě neexistence tohoto formálního znaku (zde "zvlášť závažného následku") nelze hovořit o existenci trestného činu. Následně stěžovatel porovnává znění ustanovení §158 odst. 2 písm. c) trestního zákona s ustanovením §329 odst. 2 písm. b), příp. také písm. a) a f) trestního zákoníku (včetně trestních sazeb) a v návaznosti na to upozorňuje, že otázka politického přesvědčení, případně vzniku škody či prospěchu nebyla zkoumána, a proto že nelze hovořit o kontinuitě s původním znakem trestného činu. Dle stěžovatele znak skutkové podstaty, který umožnil aplikovat přísnější trestní sazbu, neexistuje, přičemž není možné trestnost činu posuzovat zpětně podle trestního zákoníku. Stěžovatel také namítá, že pokud se obrátil na soud s řádným návrhem, mělo být ve věci vydáno rozhodnutí s možností řádného opravného prostředku, což se ale nestalo, a tak byl krácen na svých právech.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti Ústavní soud musí poznamenat, že v ústavní stížnosti postrádá návrh ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu a především návrh na zrušení usnesení ze dne 17. 9. 2010 sp. zn. Nt 555/2010, neboť v případě, že by ústavní stížnosti vyhověl, aniž by uvedené rozhodnutí zrušil, existovala by v dané věci dvě zcela protichůdná rozhodnutí, což by bylo zcela v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní soud však nepokládal za potřebné tyto otázky řešit, protože ani po odstranění těchto eventuálních vad by stěžovatel nemohl být úspěšný. Je totiž zřejmé, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V ústavní stížnosti stěžovatel jednak namítá, že obvodní soud nepostupoval správně, když jeho podání vyřídil pouze přípisem, a jednak že jeho věc byla posouzena z hlediska ustanovení §419 trestního zákoníku nesprávně. Ústavní soud ale opakovaně ve svých rozhodnutích poukazuje na to, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných soudních rozhodnutí.
Vychází-li Ústavní soud z výše uvedených zásad, pak musí konstatovat, že otázku, zda je soud oprávněn (a povinen) vydávat také "pozitivní" rozhodnutí dle §419 trestního zákoníku, tj. že se trest (nebo jeho nevykonaný zbytek) vykoná, musí řešit soudy obecné. Ty přitom dospěly k závěru, že tomu tak není, a to vzhledem ke skutečnosti, že se zde řízení zahajuje z úřední povinnosti. Ústavní soud by mohl zasáhnout toliko v případě, že tento závěr vyústil v postup zakládající porušení některého z principů spravedlivého procesu, jenž na věc - s ohledem na (specifickou) povahu daného rozhodování - může dopadat. V daném případě se jedná o posouzení (v podstatě jediné) právní otázky, a proto Ústavní soud zkoumal, zda stěžovatel měl možnost v daném "řízení" hájit svá práva, konkrétně zda mohl dostatečně před soudem právně argumentovat. V tomto bodě lze vycházet z toho, že stěžovatel svůj právní názor vyjádřil ve svém "návrhu" ze dne 12. 4. 2010, ze sdělení obvodního soudu ze dne 16. 4. 2010 je pak patrno, že se jím uvedený soud věcně zabýval, načež stěžovateli sdělil, proč mu nebylo možno vyhovět. K návrhu ze dne 1. 9. 2010 pak městský soud znovu případ stěžovatele přezkoumal, a to i z věcného hlediska, přičemž se s názorem obvodního soudu ztotožnil. Stěžovatel městskému soudu sice vytýká, že jednal na rámec svých kompetencí, ovšem pokud tento soud dospěl k závěru, že lze vydávat pouze "negativní" rozhodnutí (tedy že se trest nevykoná), musel nutně zkoumat i to, zda nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, což by bez věcného posouzení možné nebylo. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud názoru, že stěžovatel na svých ústavních právech procesní povahy (fakticky) zkrácen nebyl. Jde-li o námitku věcné nesprávnosti interpretace a aplikace §419 trestního zákoníku, Ústavní soud v souladu s výše uvedenými zásadami musí konstatovat, že se jedná o otázku, do které se necítí být oprávněn zasahovat. Snad jen na doplnění možno uvést, že se Ústavní soud se závěry obecných soudů principiálně ztotožňuje. V daném případě sice došlo k přejmenování trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele a také částečně k "přeformulování" jednotlivých skutkových podstat, ovšem zásadní pochybnost o tom, že stěžovatelovo jednání by bylo trestně postižitelné na základě nové právní úpravy, zde nevzniká.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu