ECLI:CZ:US:2011:3.US.3268.10.1
sp. zn. III. ÚS 3268/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci návrhu stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Martinem Kortou, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, na vyloučení Jana Musila, soudce Ústavního soudu, z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3268/10, z důvodu jeho podjatosti takto:
Soudce Jan Musil není z projednávání a rozhodování ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3268/10 vyloučen.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal dne 18. listopadu 2010 ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010 č. j. 4 Nd 320/2010-360, kterým Nejvyšší soud rozhodl, že soudci označení stěžovatelem nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Nco 149/2010. Důvodem k podání námitky podjatosti byla dle tvrzení stěžovatele skutečnost, že uvedení soudci jsou bývalými členy Komunistické strany Československa, popřípadě toto členství nepopřeli či neprokázali, že členy této strany nebyli. Nejvyšší soud námitku podjatosti neshledal důvodnou a v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že případné členství či kandidatura na členství v bývalé Komunistické straně Československa není důvodem ke konstatování, že jmenovaní soudci či soudkyně nebudou schopni v projednávané věci nepodjatě rozhodnout.
V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2010 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce zpravodaje Jana Musila. V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že soudce Jan Musil byl opakovaně ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), vyloučen z řízení věci, ve které byl stěžovatel účastníkem, a to zejména pro výroky, které stěžovatel proti němu uvedl, konkrétně že "JUDr. Jan Musil zločinecky kolaboroval s komunistickou diktaturou a sovětským okupačním režimem". Tyto výroky by podle názoru stěžovatele mohly u soudce Jana Musila vzbudit antipatie vůči jeho osobě - jako bojovníka za svobodu a pětinásobného politického vězně komunismu, což by mohlo ovlivnit jeho rozhodování ve věci.
Dne 8. prosince 2010 soudce Jan Musil v písemném vyjádření uvedl, že k samotnému předmětu ústavní stížnosti nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý, avšak domnívá se, že by mohla eventuálně vzniknout pochybnost o jeho objektivitě ve vztahu k osobě stěžovatele, neboť uvedená tvrzení stěžovatele proti své osobě považuje za zcela absurdní a naprosto je odmítá. Proto by mohla vzniknout pochybnost o tom, zda hrubě urážlivá forma námitek vznesených stěžovatelem nevzbudí pocit antipatie vůči stěžovateli, což by mohlo ovlivnit jeho rozhodování ve věci. Stěžovatel uplatnil vůči jeho osobě námitky již v několika předchozích řízeních vedených pod sp. zn. III. ÚS 259/05, III. ÚS 636/06, III. ÚS 718/06, III. ÚS 1150/10 a III. ÚS 1405/10, v nichž IV. senátem bylo rozhodnuto o jeho vyloučení. Z těchto důvodů navrhl, aby IV. senát stejně rozhodl i v tomto případě.
Dle ustanovení §36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dle odst. 2 téhož ustanovení je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Dne 15. listopadu 2010 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 517/10 (in http://nalus.usoud.cz), ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ. V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. července 2004 č. 49418/99 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR). ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna1995, stížnost č. 15974/90, bod 34.). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 41/2008, dostupný na www.nssoud.cz). V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru. Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat".
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu.
Subjektivní náhled soudce Jana Musila nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli, na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel zcela mechanicky opakovaně namítl podjatost konkrétního soudce Ústavního soudu s odkazem na výroky, které o něm on sám přednesl. Stěžovatel tak předpokládá, že Ústavní soud bez dalšího každého soudce, o kterém stěžovatel učiní výroky obdobného charakteru vyloučí z projednávání a rozhodování věci již jen kvůli učiněným výrokům. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl. Osobní vztah soudce ke stěžovateli pak dán není, a ani stěžovatel to netvrdí.
Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní při tom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010 sp. zn. I. ÚS 370/04 (N159/35 SbNU 181)]. Ústavní soud neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce Jana Musila. Lze konstatovat, že výtky stěžovatele ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za objektivně odůvodněné.
Čtvrtý senát vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že s i ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce Jana Musila. Uvedené zvýrazňuje i fakt, že v návaznosti na nález sp. zn. I. ÚS 517/10 soudce Jan Musil (stejně jako ostatní soudci Ústavního soudu) dobrovolně zveřejnil existenci svého členství v KSČ v letech 1960 - 1969 (kdy z této politické strany na vlastní žádost vystoupil). Jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení §36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce.
Návrh stěžovatele na vyloučení soudce Jana Musila z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. III. ÚS 3268/10 byl proto zamítnut.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2011
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu