ECLI:CZ:US:2011:3.US.3309.10.1
sp. zn. III. ÚS 3309/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou v Chomutově, Rokycanova 1268/1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2009 č. j. 11 Co 135/2007-188 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 9. 2010 č. j. 21 Cdo 3950/2009-218, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše uvedených rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení o odškodnění pracovního úrazu domáhal po žalované Severočeské doly a. s., aby mu na odškodnění pracovního úrazu ze dne 26. 8. 1998 zaplatila na náhradě za bolest částku 997.200,- Kč, odpovídající 60násobku základního bodového ohodnocení, a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 3.022.200,- Kč odpovídající 90násobku základního bodového ohodnocení (po odečtení částky 39.120,- Kč, kterou mu žalovaná z tohoto titulu již zaplatila). Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli dalších 226.800,- Kč; v ostatních výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nespravedlivá, a to vzhledem ke značně nepříznivému zdravotnímu a sociálnímu stavu, v němž se v důsledku úrazu ocitl. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a obecných soudů považuje výši přiznané náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění za nízkou. Uvádí, že v jeho případě obecné soudy nesprávným hodnocením důkazů porušily zásadu proporcionality.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí. Hodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů může zasahovat pouze v těch případech, kdy jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přezkoumávat obecnými soudy provedený výklad jednoduchého práva.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v předchozím řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v postupu obecných soudů při stanovení výše náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění. Stěžovatel, obdobně jako v dovolacím řízení, prosazuje názor, že výše náhrad by měla být vyšší, než jak rozhodly obecné soudy.
Ústavní stížnost je tedy pouze pokračováním polemiky stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel tak požaduje na Ústavním soudu, aby přehodnotil stanovení výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění v jeho případě. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
Při přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti. Odvolací soud při rozhodování o výši náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění přiléhavě aplikoval příslušné právní předpisy a závěry ustálené soudní praxe, přičemž vycházel z konkrétních okolností případu stěžovatele. Své rozhodnutí odvolací soud řádně a podrobně odůvodnil. Nejvyšší soud pak srozumitelně rozebral důvody, pro které dovolání stěžovatele odmítl a podrobně vyložil, proč rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za rozhodnutí řešící otázku zásadního právního významu. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí v dalším odkazuje.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává. S ohledem na uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu