ECLI:CZ:US:2011:3.US.3338.10.1
sp. zn. III. ÚS 3338/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou v Olomouci, Blanická 19, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 9. 2010 č. j. 21 Cdo 1462/2009-598, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozsudku, jehož vydáním měla být porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel především nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování dovolacím soudem, v důsledku čehož mělo dojít k nesprávnému právnímu hodnocení věci.
Z přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že vedlejší účastník (Národní památkový ústav, v řízení před obecnými soudy žalovaný) sdělil dopisem ze dne 19. 12. 2005 stěžovateli, že s ním "rozvazuje pracovní poměr výpovědí dle §46 odst. 1 písm. e) a f) zákoníku práce v platném znění". Stěžovatel se u Okresního soudu v Olomouci domáhal určení, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr trvá. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 11 C 36/2006-511 vyhověl žalobě v tom smyslu, že výše uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná; žalobu na určení, že pracovní poměr stěžovatele trvá, zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2008 č. j. 16 Co 124/2008-565 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud zhodnotil skutková zjištění (především výpovědi svědků) v souladu s ustanovením §132 OSŘ. V odůvodnění napadeného rozsudku dovolací soud konstatoval, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro skutková zjištění vzal v úvahu jen zjištění, která vyplynula z provedených důkazů a přednesu účastníků, a že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul. Dovolací soud neshledal, že v hodnocení důkazů, které vyplynuly z přednesu účastníků, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, logický rozpor, či že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 OSŘ. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na srozumitelné a podrobné odůvodnění rozsudku dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska argumentů, uplatněných stěžovatelem, není vůbec zřejmé, jak by měl zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jak Ústavní soud zjistil, odůvodnění napadeného rozsudku je jasné, srozumitelné a obsahuje racionálně vyložené důvody. Nelze ho v žádném případě považovat za rozhodnutí extrémní, vybočující z mezí ústavnosti. Pokud jde o výhrady stěžovatele k hodnocení provedených důkazů, jedná se o otázky, které jsou zcela v rovině podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková a právní zjištění obecných soudů a dát za pravdu verzi, kterou prosazuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává důsledně stanovisko, podle něhož skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s eventuálními závěry o přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní stížnost nelze považovat za prostředek, pomocí kterého by Ústavní soud měl přehodnocovat právní závěry obecných soudů jen proto, že s nimi stěžovatelé nesouhlasí. Ústavní soud je totiž povolán k rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci, jen pokud zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod.
V posuzované věci tedy Ústavní soud neshledal, že by se odvolací soud dopustil pochybení, která by měla za následek porušení shora uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele. Jeho postupu tedy nelze ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci žádného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu