ECLI:CZ:US:2011:3.US.3349.11.1
sp. zn. III. ÚS 3349/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti D. Z., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou se sídlem Mánesova 19, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009 č. j. 22 Co 281/2009-80 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 20. února 2009 č. j. 7 C 363/2008-45, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2011, napadá stěžovatelka oba rozsudky obecných soudů pro údajné porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a práva účastníka soudního řízení (čl. 38 Listiny).
Porušení výše označených ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v postupu Krajského soudu v Praze, který posoudil předmět sporu po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, ale rozsudek soudu prvního stupně ohledně žalované částky nezrušil, ale potvrdil, přičemž ke změně došlo jen ohledně příslušenství pohledávky. Stěžovatelka se domnívá, že odvolací soud svévolně aplikoval normy jednoduchého práva, neboť jeho právní závěr je v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. prý v žádné možné interpretaci jeho odůvodnění z něj nevyplývá. K takovému názoru stěžovatelku vede závěr soudu prvního stupně o nemožnosti prodat pozemky po vypracování příslušného geometrického plánu a závěr odvolacího soudu, že projev vůle stěžovatelky je dohodou účastníků o ukončení smluvního vztahu.
K meritu věci stěžovatelka uvádí, že se smlouvou ze dne 3. 9. 2007, uzavřenou s žalobkyní Ing. M. A. (dále jen "žalobkyně"), zavázala oddělit z pozemku ve svém vlastnictví, nacházejícího se v katastrálním území Ohrobec, část o výměře cca 1 200 m2, a tuto oddělenou část prodat žalobkyni do 15. listopadu 2007, přičemž žalobkyně jí zaplatila "nevratnou zálohu" ve výši 200 000,- Kč. Předmětná částka měla být žalobkyni vrácena pouze v případě, že by pozemky stěžovatelky nebyly v důsledku územního plánu zařazeny do kategorie všeobecně obytné.
Dne 13. 10. 2007 sepsaly účastnice další dohodu ohledně předpokládaného prodeje předmětných pozemků, protože však k uzavření kupní smlouvy ohledně pozemků nedošlo, žalobkyně požádala o vrácení vyplacené zálohy. Stěžovatelka zálohu odmítla vrátit s odvoláním na náklady, které jí vznikly v souvislosti s přípravou kupní smlouvy.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Obvodní soud Praha - západ uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 200 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení blíže specifikovaným ve výroku I předmětného rozsudku. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav věci.
Mezi účastníky řízení byly uzavřeny dvě smlouvy; první dne 3. 9. 2007, která byla neplatná a následně dne 13. 10. 2007 smlouva o smlouvě budoucí, přičemž žalobkyně poskytla stěžovatelce jako zálohu na kupní cenu předmětných pozemků částku 200 000,- Kč. Stěžovatelka se zavázala nabídnout do 15. 11. 2007 a poté žalobkyni odprodat předmětné pozemky, což se však nestalo, neboť změnou geometrického plánu se uzavření kupní smlouvy se sjednaným obsahem stalo nemožným.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2009 č. j. 22 Co 281/2009-80 změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I tak, že pro úrok z prodlení z částky 200 000,- Kč ve výši 10,5 % ročně od 10. 2. 2008 do 15. 3. 2008 žalobu zamítl, ve zbývající části výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud konstatoval, že v řízení bylo nepochybně prokázáno, že v termínu uvedeném v článku II smlouvy o budoucí kupní smlouvě mezi účastníky nebyla uzavřena kupní a darovací smlouva, přičemž žalobkyně poté projevila vůli od budoucí smlouvy odstoupit a požádala o vrácení poskytnuté zálohy. S odvoláním na příslušná ustanovení občanského zákoníku dospěl odvolací soud k závěru, že i když žalobkyni zákonné důvody k jednostrannému odstoupení od dosud nesplněné smlouvy o budoucí kupní smlouvě nesvědčí, přesto byl její písemný návrh na odstoupení stěžovatelkou přijat, i když bez akceptace vrácení složené zálohy 200 000,- Kč. Z tohoto důvodu má žalobkyně nárok na vrácení poskytnutého plnění i s příslušnými úroky z prodlení.
Stěžovatelka podala dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR dne 28. 7. 2011 pod č. j. 33 Cdo 861/2010-110 tak, že bylo jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky v souvislosti s jejím tvrzením o údajném porušení jejích ústavně zaručených práv dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka očekává od Ústavního soudu přezkoumání, resp. změnu právního názoru odvolacího soudu, protože ona sama dospěla k jiným skutkovým zjištěním na základě vlastního hodnocení provedených důkazů a tím i k jinému právnímu názoru.
Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích mnohokrát zdůraznil (např. usnesení ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 30/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz), postup soudu v konkrétním soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i aplikace jednoduchého práva při řešení projednávaných případů, jsou autonomní záležitostí obecných soudů. Z hlediska námitek stěžovatelky se tak Ústavní soud zaměřil na posouzení otázky, zda právní názor obecných soudů je ústavně konformní, případně zda právní názor, na němž je vybudováno právní posouzení pravomocně skončené věci, představuje zásah orgánu veřejné moci takové intenzity, aby jím došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Úvodem je třeba říci, že smlouva o uzavření budoucí smlouvy, v dané věci smlouvy kupní, zakládá mezi jejími smluvními stranami kontraktační povinnost. Účastníci smlouvy si v ní písemně shodně a závazně dohodnou, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (hlavní) smlouvu, na jejichž podstatných náležitostech se musí předem dohodnout. Mezi podstatné náležitosti kupní smlouvy náleží nejen určení předmětu, tedy řádně specifikovaných pozemků včetně jejich výměr, ale také doby, do níž má k uzavření hlavní smlouvy dojít.
Mezi stěžovatelkou a žalobkyní bylo ujednáno, že stěžovatelka (jako budoucí prodávající) nabídne předmětné pozemky ve svém vlastnictví za sjednanou kupní cenu, jejíž součástí byla složená záloha, do 15. 11. 2007 k prodeji a žalobkyně (jako budoucí kupující) tuto nabídku prodeje za uvedených dohodnutých podmínek v této lhůtě přijme. V této lhůtě (podle čl. II smlouvy o smlouvě budoucí) k uzavření hlavní smlouvy nedošlo. Tato skutečnost nebyla stěžovatelkou v průběhu řízení zpochybněna. Důvod, proč se tak stalo, není přitom relevantní. Jestliže stěžovatelka trvala na tom, aby mezi ní a žalobkyní k uzavření hlavní smlouvy kupní za předem dohodnutých podmínek a podstatných náležitostí došlo, měla možnost žalobkyni nabídnout předmětné pozemky ve smyslu sjednaných podmínek a v případě odmítnutí návrhu či neochoty žalobkyně uzavřít budoucí (hlavní) smlouvu podle předjednaných náležitostí a podmínek, domáhat se do jednoho roku od doby, kdy měla být budoucí (hlavní) smlouva uzavřena, ochrany u soudu.
Stěžovatelka však této možnosti nevyužila. Dopisem své advokátky stěžovatelka akceptovala návrh žalobkyně ze dne 7. 2. 2008 na rozvázání závazku ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 13. 10. 2007. Její výhradu ohledně vrácení celé poskytnuté zálohy na budoucí kupní cenu odvolací soud správně posoudil nikoli jako nový návrh či protinávrh reagující na návrh žalobkyně, projevující vůli nebýt nadále vázána podmínkami dosud nesplněné smlouvy o budoucí kupní smlouvě, ale jako shodný projev vůle obou stran zrušit dosavadní závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu, aniž by tento závazek měl být nahrazen závazkem jiným.
K otázce platnosti dohody ze dne 3. 9. 2007, jejíž součástí bylo i ujednání o nevratné záloze, se oba obecné soudy vyslovily velmi podrobně, přičemž lze ve stručnosti pouze shrnout, že předmětná dohoda nebyla platná. V opačném případě by zajisté stěžovatelka nepřistoupila k podpisu smlouvy ze dne 13. 10. 2007.
Pokud stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na právní závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 572/04, je třeba připomenout, že v projednávané věci odvolací soud postupoval podle ustanovení o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, přičemž podle ustanovení §219 o. s. ř. platí, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Jako věcně správný shledal odvolací soud výrok soudu prvního stupně v části, týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 200 000,- Kč a ohledně části úroku z prodlení. Proto v této části výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, byť jak sám uvedl, jím vyvozený právní názor je oproti soudu prvního stupně "částečně odlišný". V čem shledal odvolací soud nutnost zaujmout jiný právní názor, než soud prvního stupně, je podrobně rozvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Změna právního názoru odvolacího soudu však není důvodem pro kasaci odvoláním napadeného rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl správně (per analogiam ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by odvolací soud v předmětné věci rozhodl nesprávně, resp. že by jeho rozhodnutí bylo v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, případně že by z jeho strany došlo k svévolné aplikaci norem jednoduchého práva, či porušení zásad hodnocení důkazů.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu