ECLI:CZ:US:2011:3.US.3359.11.1
sp. zn. III. ÚS 3359/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. K. a společnosti TARUS, s. r. o. "v likvidaci", se sídlem v Třinci, Jablunkovská 410, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2279/2011 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 20 Cdo 2280/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2011, brojí navrhovatelé proti diskriminačnímu postupu (se známkami "zločinného spolčení") orgánů veřejné moci (nejen), k němuž mělo podle jejich názoru dojít v jejich exekuční věci. Činí tak, aniž by byli pro toto řízení zastoupeni advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz §29, §30 odst. 1 a §31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu") a aniž by jejich podání splňovalo formální a obsahové požadavky (včetně požadavku srozumitelnosti) návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem (§34, §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatelé v minulosti podali, se podává, že tento postup, jímž ignorují povinné zastoupení advokátem (stejně jako další zákonem stanovené náležitosti návrhu), volí, ačkoli byli opakovaně poučeni o této podmínce řízení a postupu vedoucímu k jejímu splnění, jakož i o tom, co vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedených pod sp. zn. IV. ÚS 56/06, II. ÚS 256/06, II. ÚS 2521/07, I. ÚS 3016/07, III. ÚS 272/08, I. ÚS 3040/08, z poslední doby např. sp. zn. III. ÚS 1794/11, II. ÚS 2072/11, III. ÚS 2073/11 či III. ÚS 2295/11).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil jmenovitě ve věcech J. K. opakovaně), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj