ECLI:CZ:US:2011:3.US.3377.10.1
sp. zn. III. ÚS 3377/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem Cheb, K nemocnici 2A, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 5022/2009-72 a rozsudkům Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 Co 293/2009-50 a Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 10. 2008 č. j. 13 C 26/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho občanskoprávní věci bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a nebylo dostatečně ochráněno jeho vlastnické právo dle článku 11 odst. 1 téhož předpisu, a v důsledku toho aby tato rozhodnutí zrušil.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 1. 10. 2008 č. j. 13 C 26/2008-30 zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, které - dle předestřených tvrzení - získali přídělem jeho rodiče a později jim byly protiprávně odebrány. Soud uzavřel, že nemohl mít úspěch nárok vycházející z obecného právního předpisu, byl-li k dispozici speciální nárok restituční, na vrácení majetku, který byl v rozhodném období státem převzat bez právního důvodu, a to ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě").
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 6. 2009 č. j. 12 Co 293/2009-50 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, dle kterého nelze žalobou o určení vlastnictví dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nahradit žalobu o vydání věci dle zákona o půdě.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 5022/2009-72 stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť předložená právní otázka týkající se poměru mezi možnostmi vyplývajícími ze speciální úpravy podle restitučních předpisů a mezi ochranou poskytovanou občanským zákoníkem byla odvolacím soudem řešena v souladu s již ustálenou judikaturou, zahrnující i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a postrádala tím znak zásadního právního významu.
Stěžovatel je přesvědčen, že pro vydání napadených rozhodnutí neměly soudy podklad v provedených důkazech, důkazy nesprávně hodnotily a návrhům na další dokazování bez řádného odůvodnění nevyhověly. Zdůrazňuje, že jeho rodiče se ujali držby jim přidělených nemovitostí v roce 1947 a až do roku 1958, kdy jim nemovitosti byly protiprávně odňaty, byli v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, čímž splnili všechny podmínky pro vydržení nemovitostí dle zákona č. 141/1950 Sb., a názor, že měl při uplatňování svého nároku postupovat podle zákona o půdě, má proto za nesprávný. Stěžovatel poukazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, v němž je vysloven princip, že "nikomu se nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání...nebo nabývat majetku vlastním zločinem". Konečně namítá, že měl být poučen ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., protože pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy bylo třeba tvrdit další právně významné skutečnosti.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že identifikuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení oprávnění posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně; v této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud i zde vychází z toho, že není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k výkonu "dohledu" nad jejich rozhodovací činností, a do tohoto prostoru je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu)].
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený akt orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Jádrem ústavní stížnosti je totiž stěžovatelův nesouhlas s tím, že v jeho věci byly aplikovány závěry vyjádřené ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493, publikovaném též pod č. 477/2005 Sb.).
Podle tohoto stanoviska "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno tam, kde bylo vlastnické právo v minulosti státem bez právního důvodu odňato, nelze se domáhat obnovy tohoto práva prostřednictvím žalob podle obecných občanskoprávních předpisů, ale výlučně pomocí nástrojů, jež poskytují restituční předpisy.
Jestliže přidělené nemovitosti byly stěžovatelovým rodičům státem odňaty v roce 1958, stalo se tak způsobem a v období, na něž se restituční předpisy zjevně vztahují, jmenovitě obecnými soudy uvažovaný zákon o půdě. Nárok na obnovení vlastnického práva lze potom uplatňovat pouze postupem upraveným tímto zákonem - o což ostatně stěžovatel i usiloval, leč neúspěšně - a není naopak přípustné smysl a účel restitučního zákonodárství obcházet postupy dle obecných občanskoprávních předpisů. Obecné soudy proto posoudily stěžovatelovu věc po právní stránce přiléhavě.
Z tohoto důvodu je nadbytečné, aby Ústavní soud zkoumal, zda rodiče stěžovatele nabyli vlastnické právo k sporným nemovitostem na základě rozhodnutí o přídělu či vydržením; ať už se tak mělo stát jakkoli, následovalo-li poté jeho odnětí státem, nemohli být poté rodiče stěžovatele v dobré víře, že jsou vlastníky. Nepřípadná je pak stěžovatelova námitka, že měl být poučen podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., a konečně totéž platí i o stěžovatelově poukazu na nález Pl. ÚS 34/09, neboť se týká věci skutkově zcela odlišné a s restitucemi nesouvisející.
Se zřetelem k tomu, a na základě toho, co bylo předznačeno shora, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu