ECLI:CZ:US:2011:3.US.3390.10.1
sp. zn. III. ÚS 3390/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. února 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele J. F., zastoupeného Mgr. Martinem Huškem, advokátem se sídlem Krkonošská 90, 468 41 Tanvald, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. listopadu 2010 č. j. 13 Nc 16248/2002-226, příkazům k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03 a ze dne 20. června 2003 sp. zn. 2 EX 1136/03, vydaným Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň - město, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv, zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z důvodu, že v předmětné záležitosti stěžovatele bylo rozhodnuto nálezem ze dne 22. července 2010 sp. zn. III. ÚS 2492/09 a Ústavní soud, jakož i stěžovatel jsou obeznámeni s předchozími podáními a relevantními rozhodnutími, stejně tak i námitkami stěžovatele, omezil se Ústavní soud v odůvodnění nynějšího rozhodnutí toliko na ústavněprávní argumentaci stěžovatele, která měla relevanci v této fázi řízení.
Citovaným nálezem Ústavní soud zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. července 2009 č. j. 13 Nc 16248/2002-146 ve výroku, kterým byl potvrzen příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydaný Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město, v části týkající se určení nákladů soudního exekutora. V tomto rozsahu výroku citovaného příkazu určil exekutor náklady exekuce částkou ve výši 10.563,- Kč. Základem pro výpočet jeho odměny bylo vymožené plnění ve výši 57.253,- Kč, z toho 48.857,- Kč jistina, 2.326,- Kč náklady předcházejícího řízení a dále náklady právního zastoupení oprávněného ve výši 6.070,- Kč.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (napadený výrok v oné části vyzníval v jeho prospěch), pročež se ocitají mimo rámec současného posuzování veškerá skutková tvrzení stěžovatele, připínající se primárně k té části výroku, který zůstal předmětným nálezem nedotčen.
Touto ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 citovaný příkaz soudního exekutora v části týkající se určení nákladů soudního exekutora změnil tak, že náklady exekuce se určují částkou 3.945,60 Kč, z toho odměna exekutora částkou 3.000,- Kč + 20% DPH ve výši 600,- Kč a náhrada hotových výdajů částkou 288,- Kč + 20% DPH ve výši 57,60 Kč.
Stěžovatel tvrdil, stručně shrnuto, že tímto rozhodnutím nebyl respektován (pro obecný soud závazný) právní názor Ústavního soudu, obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 2492/09, opřený o poukaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 a reprodukci jeho nosných důvodů. Stěžovatel opětovně zdůraznil skutečnosti, jimiž podložil své rozhodovací důvody i obecný soud; totiž že uhradil dne 16. července 2003 dlužnou částku ve výši 51.183,10 Kč (vycházející z exekučního titulu) a že se tak stalo předtím, než mu bylo doručeno dne 8. srpna 2003 usnesení o nařízení exekuce. Dále, že dne 8. srpna 2003, kdy mu byl doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce, uhradil částku odpovídající nákladům oprávněného ve výši 6.070,- Kč. Stěžovatel akcentoval, že je tak nepochybné, že v daném případě plnil svůj dluh dobrovolně, mimo rámec exekuce a soudní exekutor již nevymohl nic. Proto základem pro určení jeho odměny dle přesvědčení stěžovatele byla částka nulová.
V důsledku toho se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud (I.) odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a následně (II.) je nálezem zrušil.
Navrhl dále, aby (III.) Ústavní soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydaný Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město, aby (IV.) zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce téhož soudního exekutora ze dne 20. června 2003 sp. zn. 2 EX 1136/03 a (V.) zakázal mu pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele. Konečně, aby (VI.) Ústavní soud "přikázal Katastrálnímu úřadu pro Liberecký kraj odstranit z LV č. 1863 pro k. ú. Tanvald zápis v části C vyznačený pod čj. Z-9370/2003-504 a obnovil tak stav před dnem 12. 12. 2003, kdy došlo k porušení stěžovatelova práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny".
Stěžovatel se konečně domáhal, aby (VII.) mu náklady na právní zastoupení v řízení o ústavní stížnosti z důvodu nedostatku prostředků, aniž by tuto sociální situaci doložil jakýmikoliv listinami či konkrétnějšími tvrzeními, zcela zaplatil stát.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Stejně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li návrh podán po lhůtě stanovené citovaným zákonem pro jeho podání, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný nebo je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li citovaný zákon jinak [§43 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy, přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další).
V posuzované záležitosti interpretace relevantního právního rámce provedená Obvodním soudem pro Prahu 4 dle přesvědčení Ústavního soudu výrazem svévole není a zásah do uvedených základních práv nezakládá, resp. nezakládá rozpor ani s odůvodněním kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 2492/09, jak stěžovatel ve svém návrhu tvrdí.
Stěžovatel totiž opomíjí, že v něm coby relevantní pro posuzování jeho konkrétního případu Ústavní soud (krom dalšího) vyslovil tezi, dle které, poukazuje-li stěžovatel na ustanovení §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., pak otázku, jak (resp. zda vůbec lze) v daném případě aplikovat uvedené ustanovení, musí v dalším řízení řešit příslušný obecný soud, a nikoliv Ústavní soud, neboť jde o otázku výkladu a použití tzv. jednoduchého práva. Je však jeho povinností vzít v úvahu, že zmíněná vyhláška č. 233/2004 Sb. sice novelizovala ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. tak, že do něj doplnila větu druhou, dle které "Za vymožené plnění se považuje každé plnění, které bylo učiněno poté, co bylo povinnému doručeno rozhodnutí soudu o nařízení exekuce, ke splnění povinnosti uvedené v usnesení o nařízení exekuce, nejde-li o plnění ke splnění povinnosti k úhradě nákladů exekuce nebo k úhradě nákladů oprávněného", stalo se tak však (až) s účinností ke dni 30. 4. 2004, přičemž tzv. přechodné ustanovení čl. II bodu 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb. (dle kterého "Odměna stanovená touto vyhláškou náleží exekutorovi i v exekučním řízení, které bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky, s výjimkou řízení, ve kterém již bylo pravomocně o odměně soudního exekutora rozhodnuto") bylo zrušeno citovaným nálezem Ústavního soudu. V jeho odůvodnění Ústavní soud také (nepřímo) naznačil, jak mají orgány veřejné moci postupovat, když vyloučil, že by se odměna soudního exekutora měla řídit právní úpravou účinnou v době, kdy (již) exekutor neučinil žádný z právních úkonů směřujících k uspokojení vymáhané pohledávky; dle Ústavního soudu je podstatné, kdy k uspokojení vymáhané pohledávky došlo, a nikoliv to, v jaké době soudní exekutor vydává příkaz k úhradě nákladů exekuce. Tento názor musí být vzat v potaz obvodním soudem i v nyní posuzované věci.
V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 4 v návaznosti na uvedené z pohledu intertemporálního konstatoval, že za situace, kdy celá pohledávka, pro kterou byla exekuce nařízena, byla povinným (tj. stěžovatelem) uhrazena mimo exekuční řízení, je třeba za základ pro určení odměny za provedení exekuce vyjít z výše v exekuci vymožených nákladů exekuce, tzn. částky 6.070,- Kč (ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění účinném k datu uspokojení pohledávky, pro kterou byla exekuce nařízena, tzn. před novelou vyhlášky č. 330/2001 Sb., provedenou vyhláškou č. 233/2004 Sb.
Intencím vymezeným v kasačním nálezu Ústavního soudu touto svou právní úvahou obecný soud plně dostál. Z tohoto důvodu bylo nutno v tomto rozsahu (II.) posoudit ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou a rozhodnout o ní odmítavým výrokem. Takto se stal bezpředmětným i návrh (I.) na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
K dalším návrhům stěžovatele (zde označeným sub III.-VII.) se uvádí následující:
Pokud se týče návrhu (III.) na zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. února 2009 sp. zn. 094 EX 01136/03, vydaného Mgr. Martinem Tunklem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň-město, tento příkaz byl jednak (v odpovídajícím rozsahu) změněn v záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, jednak ve zbytku o něm rozhodováno citovaným nálezem s konsekvencemi z toho plynoucími.
Ohledně návrhu, aby (IV.) Ústavní soud zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce téhož soudního exekutora ze dne 20. června 2003 sp. zn. 2 EX 1136/03 stěžovatel (oproti názoru soudního exekutora) výslovně uvádí, že vůči němu nikdy nepodal námitky, pročež z pohledu tohoto tvrzení jde o návrh nepřípustný.
Návrh, aby (V.) Ústavní soud soudnímu exekutorovi zakázal pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele není na místě, napadá-li stěžovatel jednak v záhlaví uvedená rozhodnutí, jednak činnost, jež ve vydání rozhodnutí, přezkoumatelných obecným soudem, ústí [§82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Petitorní návrh formulovaný ve vztahu ke katastrálnímu úřadu (VI.) je v kontradikci s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, resp. úvahy o něm se nalézají naprosto mimo rámec předmětu tohoto řízení, jímž je úhrada nákladů soudního exekutora.
Náhradu nákladů řízení (VII.) potom navrhovateli Ústavní soud nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Pro vyložené Ústavní soud nepřisvědčil (v rozsahu jejich věcné projednatelnosti) námitkám stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, pročež rozhodl, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu