ECLI:CZ:US:2011:3.US.3407.10.1
sp. zn. III. ÚS 3407/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. J. Š., obou zastoupených JUDr. Josefem Šťastným, advokátem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2436/2010-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 2. 12. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2436/2010-385. Současně uvedli, že pokud Ústavní soud shledá důvody i pro zrušení předcházejících rozhodnutí obecných soudů, navrhují zrušení i těchto rozhodnutí. Dle stěžovatelů došlo k porušení jejich práv zakotvených v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že žalobkyně podala proti stěžovatelům žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 700.000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 11. 2009 č. j. 9 C 157/2008-318 uložil stěžovatelům uhradit částku 225.000 Kč s příslušenstvím; žalobu zamítl ohledně části příslušenství z přiznané částky a dále v části požadované částky 475.000 Kč s tím, že tato částka bude předmětem vypořádání SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatelé se bezdůvodně obohatili finančními prostředky poskytnutými žalobkyní z jejího výlučného vlastnictví na investici do domu stěžovatelů; investice byla provedena na základě příslibu bydlení, který poté odpadl. Okresní soud dospěl k závěru, že nárok není promlčen. Stěžovatelé i žalobkyně následně podali odvolání. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 č. j. 12 Co 41/2010-362 prvostupňový rozsudek potvrdil, když se plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu. Stěžovatelé podali dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2010 č. j. 28 Cdo 2436/2010-385 odmítnuto, když dovolací soud neshledal otázku zásadního právního významu.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že žádný z obecných soudů neposoudil dostatečně právní otázku běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení. Tvrdí, že minimálně od roku 2002 žalobkyně věděla, že stěžovatelé vylučují na ni nemovitost převést. Uvedli, že Nejvyšší soud se touto jejich dovolací námitkou vůbec nezabýval, opomněl ji, a to přesto, že odvolací soud připustil dovolání, což svědčí o tom, že rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu z důvodů stěžovateli uvedených, nemůže jim Ústavní soud přisvědčit. Není pravdou, že by Nejvyšší soud otázku běhu promlčecí lhůty zcela opomenul, naopak se vyjádřil k této dovolací námitce zcela dostatečně, tedy tak, jak to přípustnosti dovolání a dovolacím důvodům a námitkám odpovídalo. Od prvostupňového řízení je zřejmé, že zatímco stěžovatelé argumentují opakovaně proti příslibu převodu nemovitosti, obecné soudy dospěly k závěru o příslibu bydlení; to je zcela zásadní rozdíl pro posouzení běhu promlčení lhůty. Na to však již upozorňoval i Nejvyšší soud, tedy že dovolací námitka (vycházející z příslibu převodu) se zcela míjela závěry prvostupňového a odvolacího soudu o příslibu bydlení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud neporušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že by opomněl předmětnou dovolací námitku a s touto se dostatečně nevypořádal. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že to není odvolací soud, který připouští dovolání a rozhoduje o tom, zda je zde otázka zásadního právního významu; odvolací soud stěžovatele "toliko" poučil v souladu s právní úpravou občanského soudního řádu.
Jestliže stěžovatelé v petitu uvedli, že "pokud Ústavní soud shledá důvody i pro zrušení předcházejících rozhodnutí obecných soudů, navrhují zrušení i těchto rozhodnutí", je třeba je upozornit na to, že Ústavní soud je vázán petitem návrhu. Tento musí být jasný a srozumitelný, nikoliv podmíněný. Není to tedy Ústavní soud, který si má vybírat, jaká všechna rozhodnutí v dané věci zruší. Jsou to naopak stěžovatelé, kteří mají povinnost konkrétně předestřít ústavněprávní argumentaci a v návaznosti na ni v závěrečném návrhu (petitu) jasně uvést, která rozhodnutí (s ohledem na svou procesní strategii) navrhují zrušit. Poté Ústavní soud návrhu (v určitém rozsahu) buď vyhoví nebo nevyhoví. Přestože stěžovatelé jasně nenavrhli zrušení prvostupňového a odvolacího rozsudku, z textu ústavní stížnosti se podává, že proti těmto dvěma rozsudkům namítají, že soudy dostatečně neposoudily právní otázku běhu promlčení lhůty; bližší konkretizace absentuje. Přesto však Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum obecně a dospěl k závěru, že prvostupňový i odvolací soud se otázkou počátku běhu promlčecí lhůty dostatečně zabývaly a své úvahy vedoucí k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 225.000 Kč není promlčen, dostatečně srozumitelně a logicky odůvodnily. Opět je možno poukázat na to, že tyto úvahy a závěr vycházely z jejich závěru o příslibu bydlení (nikoliv příslibu převodu nemovitosti).
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu