ECLI:CZ:US:2011:3.US.3421.10.1
sp. zn. III. ÚS 3421/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Renatou Vaškovou, advokátkou v Rožnově pod Radhoštěm, Nádražní 188, proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 11. 12. 2007 č. j. 44 E 723/2007-3, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 4. 2008 č. j. 40 Co 452/2008-27 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010 č. j. 20 Cdo 4291/2008-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 12. 2010 stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí, přičemž se domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2007 (pozn.: správně ale "ze dne 11. 12. 2007") č. j. 44 E 723/2007-3 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 4. 2008 č. j. 40 Co 452/2008-27. Tvrdil, že mu obecné soudy upřely ochranu, která mu náleží podle čl. 90 Ústavy České republiky, a že porušily jeho ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. že jej zkrátily na jeho právu dle čl. 36 odst. 2 Listiny, a že také porušily jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu byl na základě usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2002 č. j. 2 E 1050/2002-15 nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele jako povinného, a to k uspokojení pohledávky oprávněného, kterým byla Česká republika - Okresní soud ve Vsetíně, ve výši 10 000 Kč. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil ústavní stížností napadeným usnesením. Proti usnesení odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl s tím, že není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 2 občanského soudního řádu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se cítí být postupem obecných soudů poškozen. Podrobně líčí průběh soudního řízení ve své věci, vedené před okresním soudem pod sp. zn. 13 C 102/2001. Přitom mj. poukazuje na to, že dne 13. 6. 2002 žalobkyně J. M. - dle všeho na základě nařízeného předběžného opatření, které však mělo být podle stěžovatele vadné - navrhla výkon rozhodnutí uložením pokuty. Následně mu byla usnesením okresního soudu ze dne 25. 9. 2002 č. j. 2 E 1050/2002-15 uložena pokuta ve výši 10 000 Kč a toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem. Poté dne 28. 3. 2003 podal návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, soud však zůstal nečinný, přičemž docházelo k průtahům i v řízení nalézacím, které však bylo posléze zastaveno. Zastaveno bylo i vykonávací řízení usnesením okresního soudu ze dne 15. 11. 2004 č. j. 2 E 1050/2002-38, jež nabylo právní moci dne 7. 12. 2004. Soud však měl i nadále vymáhat zaplacení částky 10 000 Kč. V závěru stěžovatel tvrdí, že v řízení ve věci samé docházelo k průtahům, bylo v něm nesprávně rozhodnuto o nákladech řízení, průtahy provázely i rozhodování o jeho návrhu na zastavení vykonávacího řízení, neboť se jím okresní soud nezabýval a řízení zastavil až z důvodu úmrtí žalobkyně, přičemž jej opět poškodil rozhodnutím o nákladech řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti nařízení výkonu rozhodnutí. Jak lze zjistit z napadených rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, tyto soudy dospěly k závěru, že zákonné podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí soudem prvního stupně byly splněny, přičemž v odůvodnění stěžovateli vysvětlily, proč námitky, které v opravných prostředcích uplatnil, nemohou obstát. V souvislosti s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti je třeba poukázat zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde se uvádí, že v daném řízení již není možné napadat věcnou nesprávnost (vykonávaného) usnesení o uložení pokuty, neboť jde o rozhodnutí, kterým je soud vázán (a musí z něj vycházet). Uvedeným závěrům pak z hlediska ústavnosti není možné cokoliv vytknout. Námitky, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, se týkají postupu obecných soudů v jiných řízeních, než je řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 44 E 723/2007, a pokud se tímto postupem stěžovatel cítil být dotčen na svých právech, mohl (a měl) se své ochrany - samozřejmě za splnění podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu - domáhat cestou ústavní stížnosti a v ní uplatnit námitky výše uvedené. Z hlediska napadených soudních rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo, tyto námitky zcela zřetelně nelze pokládat za relevantní, neboť i kdyby je Ústavní soud shledal opodstatněnými, nemohlo by to být důvodem kasace těchto rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu