ECLI:CZ:US:2011:3.US.3431.10.1
sp. zn. III. ÚS 3431/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2011 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele J. Z., JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec III, l. Máje 535/50, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1115/2010, rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. 7 To 34/2010 a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 23. 2. 2010 č. j. 54 T 12/2009-214, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti uvedl, proč má výhrady k právní kvalifikaci skutkového stavu motivace jeho jednání, poukázal na chování poškozeného, jehož se bál, a když pak v silně konfliktní situaci použil proti němu zbraň, bylo to jednání instinktivně obranné povahy. I kdyby toto jednání bylo považováno za reakci nepřiměřenou, nemělo být kvalifikováno jako pokus trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zákona, ale jako pokus trestného činu zabití dle §21 odst. 1 k §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. a výše trestu stanovena na spodní hranici příslušné trestní sazby stejně, jak ji soud stanovil při jeho odsouzení pro trestný čin pokusu vraždy. Vyslovil přesvědčení, že jak krajský soud, tak Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím pochybily, když jeho jednání posoudily podle zákona č. 86/1950 Sb. (ten byl zrušen již zákonem č. 140/1961 Sb.), podanému dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo vyhověno, Nejvyšší soud ČR je usnesením ze dne 29. 9. 2010 odmítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu výše označených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v rozhodnutí, kterým bylo opodstatněně odmítnuto dovolání obviněného, nyní stěžovatele, vypořádal s jeho námitkou týkající se právní kvalifikace činu, pro jehož spáchání byl odsouzen, a v odůvodnění usnesení vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč na základě hodnocení provedených důkazů soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného v souladu se zákonem účinným v době činu, tedy jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zákona, a nikoliv jako pokus trestného činu zabití ve smyslu §21 odst. 1 a §141 odst. 1 trestního zákoníku. Nutno poukázat i na daný obsáhlý výklad skutkové podstaty citovaných trestných činů - vraždy a zabití, jakož i podstaty jednání, které by bylo možno hodnotit jako nutnou obranu, dále na rozsah provedených důkazů a jejich hodnocení soudem I. a II. stupně, jež nebylo shledáno v rozporu s §2 odst. 6 tr. řádu. Pro tato konstatování lze na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí v dalším odkázat.
S ohledem na uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu