ECLI:CZ:US:2011:3.US.3450.10.1
sp. zn. III. ÚS 3450/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tessile ditta a. s., se sídlem v Praze 4, Ve Studeném 117/5a, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem v Rokycanech 1, Josefa Knihy 177, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9. 2010 č. j. 9 EC 103/2010-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 12. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 9. 2010 č. j. 9 EC 103/2010-49. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z kopie napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti žalovanému na zaplacení částky 950 Kč (představující přirážku k jízdnému) s příslušenstvím z důvodu porušení povinnosti cestujícího dne 1. 10. 2009 uhradit jízdné při cestování linkou městské hromadné dopravy; současně požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 6 420 Kč dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Okresní soud vydal dne 18. 8. 2010 elektronický platební rozkaz, jenž však byl následně pro jeho nedoručitelnost žalovanému zrušen. Po jednání konaném bez účastníků (stěžovatelka se omluvila a žalovanému bylo doručeno fikcí) okresní soud vydal rozsudek ze dne 29. 9. 2010 č. j. 9 EC 103/2010-49, kde ve výroku I vyhověl žalobě stěžovatelky a výrokem II přiznal stěžovatelce dle zásady úspěchu náhradu nákladů řízení (za dva úkony) ve výši 2 220 Kč. Odlišnou výši nákladů řízení odůvodnil tzv. okolnostmi případu, které shledal jednak v nerovném postavení účastníků a jednak v nepřiměřeném (několikanásobném) nepoměru požadované jistiny oproti výši požadovaných nákladů řízení (dle okresního soudu nemají náklady řízení představovat nepřiměřené obohacování žalobce a jeho advokáta, ale adekvátní sankci žalovanému za porušení povinnosti), tedy neaplikoval vyhlášku č. 484/2000 Sb., nýbrž §151 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 177/1996 Sb.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že sama skutečnost, že výše nákladů řízení určených dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. převyšuje požadovanou žalovanou částku, není zvláštní okolností dle §151 odst. 2 o. s. ř. Uvedla, že dle rozhodovací praxe soudů nízká žalovaná částka ani jednoduchost určitého druhu sporů není zvláštní okolností pro užití moderačního práva soudu (poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 36 Co 99/2002 - č. R 61/2004 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008, dále na Občanský soudní řád. Komentář - C. H. Beck 2009, str. 1011 a 1018). Namítá také, že z rozsudku není zřejmé, v čem spatřuje okresní soud nerovnost účastníků, když žalovaný uzavřel přepravní smlouvu, následně porušil svou povinnost, poté byl opakovaně poučen o povinnosti zaplatit přirážku (kterou bylo možno v určité lhůtě zaplatit i v nižší výši), a současně byl poučen o tom, že pokud přirážku nezaplatí, bude tato vymáhána soudní cestou a náklady se tak zvýší o 7 000 Kč spojené se soudním vymáháním. Žalovaný přes tato všechna poučení pohledávku více jak 9 měsíců neuhradil, ač si byl vědom důsledků, včetně možného zvýšení nákladů na soudní vymáhání. Dle stěžovatelky tak zde není nerovnost a spíše chování žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný si byl vědom výhody oproti jiným cestujícím, kteří jízdné řádně zaplatili, a dlužnou částku přes výzvy a poučení dlouhou dobu nezaplatil. Dle stěžovatelky je navíc rozhodnutí okresního soudu nesystémové, jde o ojedinělé snížení odměny advokáta, které zakládá nerovnost v postavení žalovaných a nabourává předvídatelnost soudních rozhodnutí. Stěžovatelka také namítá, že okolnost nižší žalované částky (částky do 1 000 Kč) byla zohledněna v §3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. již ministerstvem, kdy při novele č. 277/2006 Sb. zajisté při stanovení odměny částkou 4 500 Kč již byla zvážena i přiměřenost této částky. Stěžovatelka také podotýká, že naproti tomu soudy v případech, kdy je i u bagatelních sporů nutno činit více úkonů, adekvátně k tomu neužijí moderačního práva ve prospěch stěžovatelky, aby jí přiznaly odměnu vyšší než je ta stanovená ve výši 4 500 Kč. Uvádí, že ani podávání žalob formou návrhů na elektronické platební rozkazy neznamená zjednodušení práce advokáta, ale pouze možnost podání více návrhů za daný časový úsek. Naopak jde o systém nákladnější na informační technologie a pracovníky a navíc je tato forma zohledněna v nižší výši soudních poplatků, které nese neúspěšný žalovaný (jde tedy o formu návrhů ve prospěch žalovaných). Ohledně názoru okresního soudu o obohacování stěžovatelka uvedla, že převzetí pohledávek (zde od dopravního podniku) jako investice a jejich následné vymáhání je zcela zákonné a nikoliv nemravné (rozmnožování majetku), když navíc je požadována náhrada nákladů řízení ve výši zcela předvídatelné a upravené kogentně vyhláškou; stěžovatelka má legitimní očekávání na přiznání této výše náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka poukázala rovněž na nález sp. zn. II. ÚS 828/06 a uvedla, že okresní soud jí ani nedal procesní prostor se předem vyjádřit k případnému užití moderačního práva; stěžovatelka o úmyslu soudu aplikovat §151 odst. 2 o. s. ř. nevěděla, když navíc jde v dané věci o postup z množství dosud soudy rozhodnutých věcí ojedinělý a zcela překvapivý.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu charakter projednávané věci, v níž nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a to v občanskoprávním sporu o zaplacení částky 950 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecného soudu není vzhledem k míře, jakou mohla být stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví; jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud ovšem nedojde současně k zásahu do základního práva či svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ však v této věci nejde.
V dané věci se navíc jedná o náklady řízení toliko ve výši 4 200 Kč (rozdíl mezi stěžovatelkou požadovanými 6 420 Kč a soudem přiznanými 2 220 Kč). Ústavnímu soudu proto nezbývá, než odkázat též na závěry, jež v minulosti zaujal u tzv. bagatelních věcí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 nebo IV. ÚS 3247/07 a další, nověji viz např. usnesení II. ÚS 2538/09 nebo I. ÚS 2552/09, všechna dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu. Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu