ECLI:CZ:US:2011:3.US.3492.10.1
sp. zn. III. ÚS 3492/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou AK se sídlem Pražská 45, 301 50 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. prosince 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434, a to pro porušení článku 2 odst. 3, článku 3, článku 11, článku 26 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 26. března 2008 č. j. 20 K 34/2001-394 rozhodl Krajský soud v Plzni s odkazem na ust. §7 a ust. §66a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jakož i na ust. §94 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), že účast věřitele Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce J. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") skončila, neboť pohledávka tohoto věřitele zanikla.
K odvolání společnosti Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 změnil usnesení konkursního soudu tak, že účast společnosti Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. v konkursním řízení se neukončuje, neboť odvolací soud měl na rozdíl od konkursního soudu za to, že pohledávka společnosti Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. vůči úpadci dosud nezanikla.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 dovolání úpadce podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí jednak se závěrem Vrchního soudu v Praze, že účast společnosti Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. v konkursním řízení se neukončuje, protože pohledávka společnosti Poradenství pro podniky - Aleš Klaudy, spol. s r. o. vůči úpadci dosud nezanikla.
Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť ve svém odmítavém rozhodnutí konstatoval, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze není dovolání přípustné. Tímto znemožnil stěžovateli přístup k Nejvyššímu soudu. Řízení o ukončení účasti konkursního věřitele je podle stěžovatele sice součástí řízení ve věci samé, ale de facto je zcela samostatným řízením. Jeho vyřešení je důležité pro další procesní běh konkursního řízení, se kterým běžně souvisí a může probíhat celá řada soudních řízení, např. řízení o sporné pohledávce, vylučovací žaloby apod. a všechna tato řízení mají charakter řízení ve věci samé. V případě stěžovatele jde o řízení o pohledávce věřitele, jehož účast či neúčast je stejně důležitá pro konkursní řízení úpadce, jako rozhodnutí řízení o vylučovací žalobě, či jiné spory vyvolané konkursním řízením. Navrhovatel tedy neshledává názor Nejvyššího soudu za správný. Stěžovatel poukazuje též na ust. §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., kde je uvedeno, že dovolání je přípustné v insolvenčních řízeních. Insolvenční zákon nahradil zákon o konkursu a vyrovnání. Zákon o konkursu a vyrovnání sice pozbyl platnosti, avšak na stávající a zahájená řízení dle tohoto zákona je nezbytné ho stále aplikovat. Ustanovení o možnosti dovolávat se k Nejvyššímu soudu v insolvenčních řízeních je prý třeba vykládat tak, že "pod tento pojem k ochraně účastníků řízení podle předchozí právní úpravy je nutné zahrnout i účastníky konkursního řízení".
III.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř., odmítl jako objektivně nepřípustné.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že napadené usnesení není mezi těmi, proti nimž by občanský soudní řád dovolání připouštěl (v ust. §237 až ust. §239). Tomu, aby bylo možné založit přípustnost dovolání způsobem předjímaným dovolatelem, podle dovolacího soudu brání skutečnost, že napadeným usnesením nebylo změněno ani potvrzeno usnesení soudu prvního stupně "ve věci samé" (srov. v typově obdobné věci i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009 sp. zn. 29 Cdo 4404/2007, ze dne 20. července 2010 sp. zn. 29 Cdo 926/2010 a ze dne 29. července 2010 sp. zn. 29 Cdo 356/2009). Uvedené, konstatoval dovolací soud, platí bez zřetele k tomu, že napadené usnesení se opírá o ustanovení (§94 odst. 4 o. s. ř.), jehož užití v konkursním řízení Nejvyšší soud vyloučil v usnesení uveřejněném pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. S ohledem na uvedené Ústavní soud nehledal, že by postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
IV.
Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako opožděnou.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souzené věci podal stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 odmítl jako objektivně nepřípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); tato podmínka však, jak plyne z výše citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není a ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze je tak opožděná.
Posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, bylo odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze tak počala běžet od doručení usnesení Vrchního soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu